Včera odpoledne se mi udělalo zle, bráchovi nebylo o nic líp, Karel už byl v pohodě, ale nějak bez chuti. Ustaraná mamča s ustaranou Janou seděli na zápraží chalupy a povídali si. Bylo pět hodin odpoledne, krásný slunečný den, a já ležel se zimnicí ve dvou spacácích a pod dekou... snad bude ráno líp, čeká mne dlouhá cesta domů...
Napůl spím a napůl poslouchám rozhovory Janči a mámi, jak mne "drbou"... K životu se mírně probírám kolem sedmé, polykám nějaké léky a usínám. Budím se v deset hodin s touhou, ať jsou alespoň tři ráno... vracím Janče její spacák a konečně si zvládnu lehnout jinak než na záda, aniž bych riskoval vzedmutí žaludečních šťáv.
Budím se znovu, psi z celé vsi děsně vyjí, no jo, je úplněk... tak teď bude alespoň jedna... je jedenáct... uff... tohle je delší noc, než jsem čekal... po další půlhodině usínám a už jen pod dekou. Budím se ve tři, je mi o poznání lépe, ty psy bych nejradši zabil, když nevyjí, tak štěkají...
Je ráno, pátek, určitě alespoň půl osmé, ve vedlejší ložnici se začíná balit.. cože? půl šesté? se snad zbláznili, ne? Marně se snažím pokračovat ve spánku, který konečně začal moje tělo posilovat a né vysilovat... Plánovaný odjezd na osmou rušíme a vstáváme s Jančou také. Mamče je špatně, omlouvá se nám, že proto už vstávali a já s Vojtou se střídáme několikrát na wc...
Urychleně balíme a během hodiny mizíme jako pára nad hrncem. Nemůžu se ubránit myšlence, že zdrháme jako by tu znovu vypukl mor, který tu řádil před pár stovkami let. Ještě v rychlosti namazat řetěz, zrušit v navigaci plánovanou trasu přes Telč a Jihlavskou zoo, nastavit nejrychlejší možnou cestu domů a jedéém... takhle neslavně končí naše společné dovolená v Šafově...
Auťáci razí do Znojma vrátit tetě klíče a my krájíme první kilometry cesty domů. Není mi zrovna nejlíp, ale přesto o mnoho lépe, jak včera odpoledne a navečer. Ve chvíli, kdy si začnu pohrávat s myšlenkou přeci jen plánované cíle navštívit se ozývá žaludek a následně svěrač a já tak přitahuji radši plyn...
Za dvě hodiny jízdy ujedeme 230 km... po okreskách... přes Vysočinu... na půllitru, ve dvou a s bagáží... snad mne průměrných 115 km/h nepřipraví o řidičák, každopádně čisté kalhoty mi to zachránilo, ikdyž na Agipu v Kolíně nebyl papír...
Za Kolínem nás dojíždí 600 Bandit, předemnou dva chopry a tak si hrajeme mezi auty na škatulata hejbejte se až do Doks, kde stavíme "na snídani". Zatímco polykám první sousta po téměř 24ti hodinách, přichází mi smska od mamči, že už několikrát museli stavět na zvracení a že na rádiu hlásí, že se kolem Boleslavi všude měří rychlost... sakra, tam jsme se zrovna proháněli... Janče začíná být divně, ale zatím nic vážného.
Pozměňujeme cestu domů na mezizatávku v Mlýnech, kde dovolenkují Janči rodiče. Když slézám z motorky, nejradši bych jel domů vlakem, ale za necelou hodinku už ji zase kočíruji směr Děčín.
Domov, sladký domov. Auťáci jsou teprve v Boleslavi... to jsem jim hezky ujel, minimálně o půl trasy... pobavil mne odhad internetových map, když na trase dlouhé 336 km (najeli jsme přes 350 km) hlásají dojezd za 7:26 hodiny. S více než hodinou zastávek jsme to jeli hodin 6, resp. 5.
Za další hodinu a půl mi přichází smska od mamči "Když se Mikeš, kocour v botách, vrátil ze svých toulek po světě domů, zvolal "domov, šťastný domov!"
PS: Janča celý následující víkend pendluje mezi postelí a záchodem a dobře je jí až ve středu.. hold pořádná "." za dovolenou...
