Když mě brali za vojáka

1. říjen 2008 | 08.34 |

... Když mě brali za vojáka, nestříhali mě do hola, jak se zpívá v jedné notoricky známé písni, kterou mi od mala zpívávála moje teta. Já jsem totiž na hodně krátko ostříhaný chodíval již léta před vojnou a i po ní...

Psalo se 1. října 2001, necelý měsíc mi bylo 19 let, bylo pár dní po útoku na světové obchodní centrum v USA...Od půl páté od rána chodím po našem městě, marně se snaže vyhnout nádraží a zpomalit tak čas do odjezdu kamsi.

Na vojnu jsem šel vlastní zásluhou... po maturitě jsem si došel na vojenskou správu a nechal se napsat na první možný termín, kterým byl říjen. Řešil jsem tak zejména mezigenerační problémy, které jsem měl se svým tátou a také jsem potřeboval být voják, abych měl snažší cestu ke kariéře dopravního policisty.

Když mi přišel povolávací rozkaz, netrpělivě jsem ho otevřel ještě před pošťačkou a když jsem zjistil, že oním místem, kam budu směřovat, je jakýsi Lipník nad Bečvou, byl jsem zmatený, protože jsem vůbec nevěděl kde to je. Pošťačka, dobrá to duše, vida můj výraz, chlácholila mě, že je to určitě nedaleko...

Doma jsem vyhrabal školní atlas a hledal souřadnice... Bečva se mi nějak nezdála... po zjištění v jakém čtverci hledat, jsem zcela určitě znatelně zbledl, Lipník nad Bečvou je kdesi u Přerova, 400 km daleko!...

V životě jsem sám tak daleko nejel.. sám a přeci s tolika klukama, byl nás plný vlak, cestou někteří odpadali jak pod náporem alkoholu, tak proto, že jejich posádky byly blíž, jiní přibývali... projížděli jsme městy, která jsem do té doby znal jen podle názvů, protože od Kolína začínal vlak směřovat jiným směrem, než k nám na Moravu, odkud pocházím... Česká Třebová, Moravská Třebová, Olomouc, Přerov... Lipník nad Bečvou... po čase jsme s klukama toto městečko přejmenovali na obydlenou zatáčku...

Vystupuji z vlaku kolem půl jedné odpoledne, utrmácený a vyděšený... před nádražím stojí vojenský autobus, schválně si ho nechávám ujet, nástup mám do 14ti hodin... Sedím na nádraží a v hlavě se mi honí všelijaké myšlenky, z kterých mě vytrhuje opětovný návrat autobusu... tentokrát nastupuji i já... ujedeme něco přes kilometr, z toho nemalou část kolem zdi, nad kterou jsou natažené ostnaté dráty a za níž jsou staré, ošklivé a zcela jistě neútulné budovy, kterými již prošlo tolik kluků předemnou... otevírá se brána kasáren, projíždíme a musím zatlačit slzu v oku, když vidím, jak se zavírá a je mi jasné, že dřív jak za měsíc se pro mne neotevře.

..

Autobus zastavuje před budovou štábu, kde se postupně jak přicházíme odebíráme ke komisi, která si nás prohlédne a porovná tak "skutečný stav se stavem papírovým" a následně nám oznámí naše budoucí zařazení. Ve chvíli, kdy se dozvím, že jsem ČVO 602, vůbec netuším, která bije, ale je mi jasné, že řidič ze mě nebude, jelikož ti, kteří byli vybráni pro vojenskou autoškolu, byli ihned separováni jinam. Zjišťuji, že ze mě bude tzv. pípák, buď spojař, nebo radista... ach jo, morseovku se přeci nikdy poslochat nenaučím...

Následuje jeden z nejhnusnějších zážitků co jsem si z vojny odnesl a to chvíle, kdy odcházíme do tělocvičny a zde musíme naše veškeré obleční s výjimkou slipů, nacpat do papírových pytlů spolu s většinou osobních věcí, napsat na ně svoji domácí adresu, do odesílatele už samozřejmě! napsat voj. David Havel, převázat a hodit na hromadu. Je to jako bych umřel. Nejsem to já, ten vedle není on, jsme jedni z mnoha. Všichni jsme navlečení v "modrákách" - modré, silonové, teplákové soupravě.. individualita každého z nás je smazána, jsme jeden jako druhý, žádné rozdíly, nic... ty jsi voják, já jsem voják, resp. ty jsi bažant, já jsem bažant... pokud zmizíš, nikdo si toho nevšimne, jsme tak stejní... následuje stříhání vlasů některých z nás a odchod do jídelny. Rozdíly jsou smazány na první pohled dokonale.

V jídelně na nás již čekají mazáci, kteří nám zpříjemňují posezení u vlažného párku s naředěnou hořčicí a dvěma krajíci chleba. Pokud jste viděi seriál Chlapci a Chlapi, bylo to dost podobné... nejím, nemám na jídlo vůbec chuť...

Přesun do výstrojního skladu, už v útvaru, žadné jít si každý jak chce, pěkně tři vedle sebe a štrůdl za nimi... pochodovat zatím v keckách nemusíme, prý to stejně neumíme a teprve se to budeme učit...

Výstrojní sklad se mi líbil, ale když jsem postupně podle soupisky vše fasoval, u spousty věcí jsem nevěděl co k čemu je, kde se to nosí, kdy a proč. Každá výstrojní součást, její nafasování, se ztvrzovalo podpisem, vedle kterého byla uvedena cena a ceny to nebyly malé. Obrovská hromada, kterou jsme dostali se dala sotva unést a měli jsme toho jářku za více než Kč 100tis...

Dostali jsme do ruky lístečky, na kterém jsem já měl napsáno 1.VRSV č. 12 čvo 602 a podle toho jsme si měli dokázat najít v obrovských kasárnách svůj pokoj... bloudil jsem skoro půl hodiny, než mi kdosi rozkódoval, že jde o 1. výcvikovou rotu spojovacího vojska, pokoj č. 12 a že jsou tam radisti. Na pokoji jsem byl první... vybral jsem si skříňku, postel... mazáci mi přišli nabídnout ramínka na oblečení, ale já si dovezl vlastní, tak nespokojeně odešli.. pečlivě skládám neznámé oblečení do skříňky, pěkně do komínku, jak mě to ještě včera učila máma a nebýt toho, že na pokoj přišel další mazák, snad by se mi zpustily slzy...

Během mžiku je mi vysvětleno, že to, jak jsem to složil je sice fajn, ale že si nemůžu dát oblečení do poliček jak se mi zlíbí, ale že tam a tam je to a tam zase tohle a že pásek se smotává takhle a takhle, aby se nerozbalil, pokud mi ho mazák vezme a hodí s ním o zeď... tak všechno přeskládám a lehnu si na postel, zvanou "Béčko". Přicházejí moji první spolubojovníci a skládají si skříňku podle mě, některé učím skládat si oblečení... vypadá to, že budeme dobrá parta (óóó jak jsem se mýlil) a dokonce jsou se mnou na pokoji dva kluci z Děčína a na další rotě jsou prý další! :)

Dotstali jsme na pokoj velitele čety, tzn. našeho pokoje, rota byla jedno patro budovy. Náš velitel čety byl o půl roku služebně starší voják než my a ten nám říkal co a jak bude. Před večerkou jsem tak všichni byli navlečení v děsných žlutých pyžamech s hnědými límcemi (banány), v hnědých pantoflích, stáli u svých skříněk a nechali si je kontrolovat. Vyvstávali první problémy, protesty, dohady, buzerace kvůli nedopnutým knoflíkům, špantě složeným spacákům, nenapnutému prostěradlu.. NÁSTUP ROTY!!! nástup celé roty ve 21:45 na chodbě, prezentace... vojín Havel? ZDE!

Lipník

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2.33 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Když mě brali za vojáka vojtahavel 01. 10. 2008 - 20:36
RE(2x): Když mě brali za vojáka davidhavel 03. 10. 2008 - 07:08
RE: Když mě brali za vojáka blaženka 01. 10. 2008 - 21:48
RE(2x): Když mě brali za vojáka davidhavel 03. 10. 2008 - 07:12
RE: Když mě brali za vojáka milan* 01. 10. 2008 - 22:24
RE(2x): Když mě brali za vojáka davidhavel 03. 10. 2008 - 07:19