Výlet na Ještěd

Bylo letní parno a já šla na plovárnu Džbán...

nebojte, nezbláznil jsem se, je mi jasné, že na parno si budeme muset ještě pár měsíců počkat a o změně pohlaví taky neuvažuji, to mi tu jen hraje zrovna rádio... přesto...

.... a nebo spíš právě proto, že předpověď počasí slibovala teploty přibližující se 10 ´C a raní východ slunce a mraky, které se zezačátku sice neochotně, ale přesto zvedaly, nasvědčovaly tomu, že je šance, aby se to vyplnilo.

O tom jak jsme s Janičkou prodávali loni nalezený zlatý řetízek jsem psal (zde). Když už se nám jej podařilo konečně prodat, rozhodli jsme se, že "vydělané" peníze použijeme na výlet do Liberce, kde si zakoupíme k příležitosti našeho 1. výročí prstýnky z chirurgické ocele ( v Děčíně a okolí není jediný obchod, který by se na tento sortiment zaměřoval) a podíváme se na Ještěd.Nakonec jsme na prstýnky natrefili v pasáži místního obchodního domu, ale plán na výlet zůstal.

Jak už jsem psal, počasí nám mělo přát, žádné povinnosti nebyly, takže nám nic nebránilo v uskutečnění našho plánu. Já se ráno jako obvykle probudil jako první, přichystal snídani, dal prát prádlo a vzbudil Janičku. Po snídani jsme vyrazili k jejím rodičům, kde si vyzvedla potřebné doplňky oblečení a jeli jsme zpět ke mě. Když doprala pračka, dali jsme si oběd a vyrazili pro motorku. V garáži jsem se ustrojil já a Jana opět vybuchla smíchy, když viděla, jak si natahuji spodky .

Před cestou jsem ani nevím proč byl podivně nervozní, asi proto, že to bylo poprvé, co jsem měl na motorce ujet cca 200 km, ale naštěstí hned, jak jsem Modrou osedlal, tak ze mě nervozita spadla a vyrazili jsme. Protože jsem se chtěl projet, jel jsem po staré cestě na Českou Lípu, kde bych se za normálních okolností vymotal nahoru na cestu od Kamenice a jel dál na Liberec, ale já se držel dopravního značení a zkusil cestu směrem na Zákupy. Jenže chyba lávky.. někde jsem musel přehlídnout ceduli a nebo tam nebyla? , protože když už jsme byli v Mimoni, bylo mi divné, kam že to jedeme... Jen chvilku jsem si pohrával s myšlenkou, když jsme projížděli Ploužnici, že si zajedu na letiště vyzkoušet maximálku, ale radši nee.. až jindy... Držel jsem se pořád hlavní a najednou jsem byl u značky okres Semily, což už mi bylo jasné, že ať jsem kde jsem, tak zcela určitě nejsem tam, kde jsem chtěl být

V tu chvíli jsme měli najeto již přes 60 km a byl jsem rád, že Janča chtěla zastavit, že se potřebuje protáhnout a zahřát nepoužívané končetiny, protože jsem s návrhem na toto nemusel přijít já sám, ačkoli se mi už taky honil hlavou :).

Udělali jsme momentku z cesty, protáhli se a za deset minut zase frčeli pořád dál s tím, že všechny cesty přeci vedou do "Říma" resp. na Ještěd...

Cestou jsme se ptali několika cyklistů, které jsem prvně zběsile předjel, abych v zápětí zastavil a zastavil je samotné a vyptával se na cestu. Naštěstí nám vždy ochotně odpověděli a tak jsme nakonec začali směřovat do míst, kam jsme chtěli, i když poněkud z druhé strany než se z Děčína přijíždí obvykle....

Schodou těchto okolností jsme se dostali i na silnici pro motorová vozidla a mě bylo jasné, že budu mít příležitost Modrou trošku prohnat po tom, co si brumlala přes 70 km po okreskách... najíždíme do připojovacího pruhu, zařazený pátý rychlostní stupeň, na tachometru něco mezi 70-80 km/h... v dálce vidím auto, snažím se odhadnout jakou rychlostí může jet... přibližuje se relativně pomalu... je rozhodnuto... zatáhnu za plyn, cítím, jak Janča ztrácí kontakt se mnou když Modrá během zlomku vteřiny reaguje na můj povel... v mžiku je na tachometru 120 km/h a ručička otáčkoměru se blíží k červenému poli. Auto, co bylo daleko se přiblížilo, ale už je v druhém pruhu, zatímco my opuštíme ten připojovací a zařazujeme se do prvého pruhu. Nechci ho nechat předjet, zařadím šestku a otáčím rukojetí plynu co mi dovolí... v tu chvíli se mě Janča už zase pevně drží... tak pevně, že mi dává zřetelně najevo, že jedu trošku víc, než je jí libo, ale nepolevuji.. ona také ne:)... vidím před sebou dlouho rovinu, kvalitní suchou silnici a vím, že si Janča stejně jako já za chvilku na novou rychlost cestování přivykne... máme na tachometru 140 km/h, zařazenou šestku, 7tis. ot/min a víc toho nebude... podřazovat a nutit tak Modrou k maximálnímu výkonu se mi nechce, jsem spokojený, i když musím uznat, že jsem čekal, že bude chtít jet ještě rychleji... resp. nečekal jsem, že se někdy dostanu do situace, že já budu chtít a ona už ne :) Myslím si, že by jela ještě rychleji, ale to bych ji musel roztahovat asi hezky odspodu... Auto nás po chvíli předjíždí, nechávám ho jet, nechci závodit... blíží se zatáčka a v těch si opravdu nevěřím... nakonec zjišťuji, že je pozvolná, takže ji plynule projedeme ve 120 km/h, následuje rovinka a kopeček, roztáhnu Modrou znovu na 140 a držím necelé 3/4 plynu i do kopce a ona nespomaluje :) Jsem nadšený... táhne svých 200 kg a k tomu ještě nás dva, co dohromady vážíme i s výstrojí něco ke 180 kg...

Sluníčko se nám chvílemi nepříjemně opírá do plexi-štítů helem a Janča mi ukazuje kdesi na horizontu Ještěd. Stavíme a děláme první fotečky této stavby, co z dálky vypadá o tolik lépe než z blízka... Po výše popisované silnici jsme jeli asi 15 km a uteklo to děsně rychle :) Zejména proti předchozímu úseku. Přibližujeme se k Liberci a ručička palivoměru, která byla na začátku cesty přibližně v polovině, nebezpečně sklouzává k červenému poli označujícímu rezervu... ta je 4litrová, ale přestože nechci vyjíždět nádrž k této hranici, rozhoduji se dojet 8 km, které mi sdělují ukazatele k vrcholu bez dotankování...

Silnice se mění v tmavě černou... je vlhká, samá zatáčka, po včerejším jakémsi závodění v lyžování všude zůstaly zákazové značky omezující dopravu pouze na "MHD"... stoupáme statečně vzhůru... znatelně se ochlazuje... v příkopech podél cest leží zbytky sněhu... míjíme jedno, druhé, parkoviště... třetí... jsme zřejmě na vrcholu, protože dál cesta pokračuje podobnými serpentýnami jaké jsme vyjeli, ale z kopce... otáčíme se pod jednou ze zatáček a vyrážíme zpět na parkoviště č. 3... podél něj vede cesta dál k vrcholu, ale přibývá na ní štěrku, písku a i ledu a sněhu... rozhodneme se nechat Modrou zde...

Člověk né nepodobný bezdomovci z amerických filmů se k nám hlásí jako hlídač parkoviště a sděluje nám, kde si máme motorku nechat a že mu za ní nic platit nemusíme, což zřejmě ztrvdil tím, že si notně přihnul z načatého lahváče... jen ten sud s ohněm mu chyběl... navzdory uvedenému se zdá de-facto střízlivý a tak nějak "v pohodě", takže Modrou zamkneme a opouštíme, i když já tedy nerad a pro jistotu si ji fotím z obou stran, abych měl při nejhorším fotku pro policajty, i když by to bylo stejně s největší pravděpodobností k ničemu...

Začíná 3 km dlouhý výstup na vrchol, při kterém si s Jančou sdělujeme, jak moc máme které části těla "omrzlé". Naštěstí nás kopec zmáhá do té míry, že zhruba v jeho polovině už máme rozehřáté úplně vše a spíše přemýšlíme, co si rozepnout, sundat a pod... Míjíme výhledy do údolí města pod Ještědem - Liberce, zajímavé scenérie kopců, lyžařských center, svahů a podobných krásných kýčů až už se hrabeme pod Ještěd samotný.

Stavba, která vypadá z dálky zajímavě až úchvatně, je z blízka vlastně ošklivá, šedivá budova, která má okýnka jako kosmická raketa a Bůh ví, jestli to celé není opravdu UFO . Beton na kterém vše stojí připomíná doby dávno minulé, až se chce říci doby dávno zašlé slávy tohoto místa a vůbec vše, až na okolní přírodu, mi zde přijde tak nějak poplatné době, kdy jsem zde byl naposledy, což už bude 20 let.. to se psal rok 1988 a naši mi zde koupili odznáček s vyobrazeným Ještědem, kolem kterého bylo napsáno ČSSR... To už je dávno... ale doteď vidím tu bundu, do jejíž klopy mi ji mamča píchla, když ho táta zaplatil a já ho hrdě nosil :)... stejně jako nezapomenu na to, že právě zde jsem poprvé v životě ochutnal pořádný zmrzlinový pohár se spoustou ovoce a šlehačky .

Bohužel celý rádoby GRAND-hotel vypadá jako by se v něm v tu chvíli zastavi čas... jen ceny se jaksi přizpůsobily nejčastějším zákazníkům, kteřími jsou němci a také spousta těch zámožnějších poláků... Nevím tedy jak ubytování, ale po shlédnutí restaurace samotné, bych asi o něj zájem neměl a vrátil se zpět do města, i když podívání se do pokojů bych se zůčastnil rád...

Zpět k tomu, o čem psát mohu, protože jsem to viděl a to k restaruaci hotelu...
Již vstup samotný vypadá, jako by jste měli vstoupit do sklepa... následují točité schody z kovových roštů jako na "B"éčkovou rozhlednu, která vás dovedou na první ochoz, kde je tak divný vzduch, že vás napadne, zda tento prostor není využíván pro přenocování bezdomovců a k vykonávání jejich biologických potřeb...

Za těžkými dveřmi vyrobenými v kombinaci skla a železa (asi aby nebylo vidět ven) s podivnou klikou, na Vás vybafne nabídka menu hotelu s tzv. Happy hours, které mi přišly spíše un-happy a také recepce, kde se dají pořídt suvenýry... jen ten odznáček už neměli... Místo něj jsme pořídily turistickou známku...

Vedle recepce, za schodištěm, jsou toalety a za nimi bufet pro ty méně movité, resp. pro početnější rodiny, které by návštěva restaurace v prvním patře, kam vás lákají ony "šťastné hodiny", zruinovala nejen finančně. V bufetu nabízeli k jídlu pouze pizzu, takže hurá do patra...

Schody si pamatuji malinko jiné, ale dost pravděpodobně je to pouze moje mylná vzpomínka... restaruace, která pro mě před 20ti lety symbolizovala maximální luxus mi dnes přijde jako druhá cenová... zašlapaný koberec, špinavé ubrusy, zaprášená a umatlaná okna, stejně jako dveře od kuchyně... Janča si dává pohár za pouhých Kč 90,- a já vídeňskou kávu za částku o něco málo přesahující 50tikorunu... pohár je dobrý, káva je hnusná... smějeme se tomu a jsme rádi, když GRAND HOTEL opouštíme... nebýt úchvatných panoramat do okolí a zvídavosti našich dětí, které jednou spolu chceme mít, asi bysme se sem již nevydali...

Modrá je na parkovišti v pořádku, dokonce hlídač vyzkoušel i alarm, který je součástí zámku, když prý přidával další hřebík do ohrádky, ke které jsem já motorku zamknul... chci si nasadit helmu, kterou jsem po celou dobu výstupu a sestupu používal jako košík na věci, co zrovna nebyly kam dát a ejhle.. křach... na zem vypadává náš digitální foťák... vyletí z něj baterky, vycvakne se paměťovka... je rozšklebený... nevěřím tomu, že bude fungovat... secvakávám jeho dvě poloviny k sobě, vracím baterku a kartu a ejhle... on funguje! Jak by mi řekly moji rodiče, mám víc štěstí než rozumu ... nasedáme na Modrou a odjíždíme dotankovat na první pumpu kterou potkáváme, kde si dáváme na posilněnou sendvič..

Domů jedeme již po známé cestě a celých 90 km v kuse... když kolem páté hodiny odpoledne přijíždíme ke garáži, jsem rádi, že nás z motorky nikdo nemusí sundavat... schrnul jsem to myslím výstiženě, když jsem pronesl