Pamatuji si na výlet s kamarády do Drážďan, při jehož zpáteční cestě jsme nějak netrefili na stejný hraniční přechod, kterým jsme naší republiku opouštěli (Hřensko) a najedou jsme se ocitli ve vísce mně do té doby neznámé, ačkoli od Děčína nepříliš vzdálené - Petrovicích... jediné, co mě zde uchvátilo bylo letadlo střední velikosti v blízkosti hraničního přechodu, které zde slouží již více jak deset let jako restaurace, zejména pro cizince...
Petrovice se nacházejí "na kopečcích" a i proto zde byly v minulosti vybudovány větrné elektrárny, které přitahují jak mojí, tak Janinu pozornost... no a u žádného letadla Janča nikdy nebyla, takže cíl dalšího výletu byl jasný...
Po menším bloudění, kdy jsme si nebyl jistý, že ona křižovatka vede tam, kam my chceme a tak jsem ji pro jistotu přejel a pak se vracel, jsme k letadlu dojeli bez problémů a i když jsme původně neměli v plánu jít si něco do Air-restaurantu zakousnout, tak mému po včerejšku né zrovna stabilnímu žaludku zalahodila představa nabízeného gulášku za "pouhých" Kč 80,-. No a jelikož jsme v letadle ani jeden nikdy nebyli, zvědavost rozhodla úplně...
Oním letadlem je stroj ruské výroby s označením TU-104 z roku 1950, který byl vyroben pro jaderné účely.. prosklená část kokpitu určená pro "bombardéra" mluví za vše... V roce 1962 zakoupily ČS Aerolinie tento stroj a přestavěly ho na doravní letadlo, které od roku 1995 slouží jako restaurace.
Do letadla vstupujete po zeleném koberci, otevíráte jeho dveře a hned vlevo za zcela prosklenými dvířky máte možnost vidět do kabiny a čumáku letadla, přičemž máte pocit, že poslední pilot tento stroj opustil těsně před vaším příchodem a že je rok 194x a vy budete co chvíli součástí bombardování Vietanmu... v momentě, kdy projdete úzkými dveřmi tvořenými závěsem, jste v úplně jiném prostředí... luxusní restaurace, kvalitní leštěné dřevo, spousta vkusných lamp osvětlujících celý trup letadla, na stole máte přichystány čerstvé jahody a číšnice vám spolu s jídelními lístky v německém jazyce ihned zapaluje svíčku. Její překvapení, že jsme češi nezná mezí :) Komické.. ještě komičtější, když nám vymění jídelní lístky za "české" a ve chvíli kdy jej Jana otevře a pronese, "tak snídani si nedáme" a já čtu "breakfeast" aniž bych si to vůbec uvědomil, stává se situace ještě komičtější, což dovrušuje cedulka nad naším okýnkem "plovoucí vesta je pod vaším sedadlem, pokud sedíte, připoutejte se".
Jana si objednává pohár a já onen gulášek.. potěšeni jsme oba - jídlo vypadá skvěle, pohár neobsahuje ovoce z plechovek, ale čerstvé a já dostávám porci, kterou ani nedojím a ještě jsme si pochutnali :)... S dvěma perlivými vodami a symoblickým dýžkem jsme se dostali na Kč 200,- což za onen zážitek rozhodně stálo :)
Přejížídíme na druhou stranu Petrovic a přijíždíme až k novodobým větrným mlýnům - elektrárnám - a prohlížíme si je z uctivé vzdálenosti né větší než 100 m... chvílemi, když zrovna nefučí jako na "Výdrholci" zaslechneme hučení oněch elektráren samotných... jsou tak děsivě ošklivé a monstrózní, až jsou vlastně hezké...
Cestou domů si musím odskočit a pouštím Janu za řidítka nastartované motorky.. její radost při "tahání za plyn" nezná mezí a já se jen modlím, aby ta její nožka až ji bude sundavat ze stupačky neškobrtla o řadičku i když v tu chvíli již sedím za ní..