Po absolvování prohlídky automobilu, která odpovídala mým dosavadním zkušenostem a absolvování zkušební jízdy (viz. zde) jsem se rozhodl FLEKA koupit. Pro jeho typické fleky se auto snad jinak než FLEK jmenovat nemohlo...
Vyrážíme na doporučení Lubošových (Luboš = prodejce auta) kamarádů směr Frýdek Místek, do kterého za nedlouho dorazíme.. Janča má mapu na klíně a pečlivě vyhledává čísla silnic, která jí diktuji a cesty, po kterých se máme vydat dál. Jako navigátor se osvědčila na jedničku
. *
Z auta jsme nadšení
. Pořád dost prší a na nikoho z nás neteče, dobrzdit se dá bezesmyku každý přechod, stěrače stírají (jak se spouští ten zadní?) a dokonce si můžu omýt sklo i ostřikovačem, který na Pomeranči funguje pouze u spolujezdce.. Občas se mi nepovede zařadit trojka, ale přičítám to výrazně kratším drahám řazení oproti škodovce... motor si běží v relativním klidu a hezky táhne, když se to po něm vyžaduje, pohodlí ve voze je se škodovkou nesrovnatelné... Nadšení z toho, že konečně máme auto, s kterým budeme moci kamkoli vyrazit nezná mezí 
.
Pár km za Frýdkem nám volá Luboš, že nás viděli, že jsme odbočili špatně, že máme jet kamsi jinam a že nám zapoměli říct, že je tam pak zpoplatněná dálnice... ach jo,
.. takže se otáčíme a jedeme cca 30 km zpět, protože se mi nehce investovat do dálniční známky zdánlivě zbytečné peníze. Zdánlivě proto, že vůbec netuším, jaké silnce mě čekají cestou po okreskách... Vracíme se do Ostravy a trvá nám hodinu!
ji opustit... hrůza... a to chcípání při větším dobržďování na křižovatkách mě začíná fakt iritovat..
Najíždíme na trasu, kterou jsem si našel včera v počítači, tj. Ostrava - Opava. Zdá se nám že trvá celou věčnost, než se do Opavy dopravíme... Luboš znovu volal kde že to jsme a když jsme mu vysvětlili že nakonec jedeme po svém, tak jen prohlásil, ať si dáváme bacha, aby nám nedošel plyn. V té větě pro mě znělo skryté "chlastá to jako tank, takže ta půlka nádrže co jsem ti tam nechal údajně na 200 km ti stačí tak za roh" Od té chvíle jsem posedlý snahou najít pumpu, kde prodávají LPG... daří se... ale mají výdej LPG uzavřený... sakra... jdu ukecat pumpařku, že jedu z Ostravy až do Děčína a že mi dochází plyn.. slituje se nademnou a přestože je ručička nádrže chabě nad 1/3 dotankuje mi pouze 10 L plynu... a chudince přijedou hned další dvě auta... Stydím se, ale odjíždím s "plnou" nádrží (do nádrže LPG by se nemělo vejít více jak 80% jejího objemu) a díky tomu s mnohem lepším pocitem... nicméně si pořád v hlavně přehrávám větu pumpařky "a myslíte, že je to dobrá koupě?"...
Naše další km směřují na Hradec Králové... po další hodině jízdy projíždíme pod Pr/... na jehož úpatí nevěřícně koukáme, protože tam leží ještě sníh... tak tady, tady, jsem taky ještě nikdy nebyl... Silnice je samý motorkář, vychutnávají si místní serpentýny které se lámou skoro až v 90´úhlech a několika kilometrová stoupání plná zatáček aby v zápětí zase několik kilometrů jeli z kopce... tiše jim závidím tu bezstarostnost, kterou zažívám na motorce také... začínám být unavený a těším se domů na postel... značka u silince Hradec Králové 186 km mě ohromí... uff...jsem myslel že takovéhle cifry se u nás objevují jen na dálnici...
Napadá mě, že kdyby se teď to auto tady "posralo" tak vůbec nevím, co bych dělal... svěřím se s touto myšlenkou Janě a ve chvíli kdy ona pronese něco ve stylu "to teda jó", tak zrovna sjíždíme z kopce a auto najednou nejede... konec... vyřadím, otáčky 0, zařadím čtyřku a pustím spojku, nechytne... zastavuji... sakra, došel plyn, fakt to žere jako tank!
Luboš říkal, že na benzin to nejede, takže jsme v prdeli... Vyměníme si s Janou nechápavé a vystrašené pohledy, vystupuji a jdu se podívat na měřák nádrže do kufru auta... sakra, vždyť je tam polovina... tak proč... sednu bezradně do auta, vezmu za klíček, motor se párkrát na prázdno protočí... zkusím to znovu a znovu.. a ejhle, chytil.. Úlevu jaké se nám dostalo snad nemusím ani popisovat, stejně jako strach z dalších km... naše důvěra v tento vůz vzala právě za své... a asi už navždy...
Najednou si začínám všímat podrobněji všech věcí... to že při puštění plynu auto mírně cukne volantem vpravo asi nebude nic dobrého, že?... ty kvalty tam jdou stejně nějak divně, takhle by tam jít přeci neměli... co to je? Pětka? Vždyť je to čtyřkvalt!... chrrrrrr, bum!... kvalt venku... žádný další nejde zařadit... vyřeší to znovu vyšlápnutí spojky.. sakra, proč ten krám chcípl? Se z toho poseru... je to fakt krám.. do háje!
Takhle ujedeme za dvě hodiny po krkolomných cestách 100 km... blížíme se k Hradci...
Už "jen" 68 km do Hradce... tam jsem už kdysi autem byl, takže by to mělo být veselejší... projíždíme nějakou vesničkou, pár km za ní, kdesi vlese, je benzinová pumpa, která za půl hodiny zavírá, je totiž již půl osmé, jsme skoro 12 hodin na cestách... skoro čtyři hodiny od koupě auta... frézování vozovky... zpomaluji na cca 20 km/h... "spadnu do díry" a.... a nic... motor zhasl... konec... stojíme... nejde natočit... za žádnou cenu...
Volám Lubošovi... povídám mu, co se přihodilo před 100 km a že nyní se stalo to samé, ale už nejde nastartovat... že se mu to nikdy nestalo a neví co s tím bylo přesně to, co jsem nechtěl slyšet.
Sakra, jsme v lese, ani nevíme kde, je půl osmé, za půl hodiny tu bude tma a nemaje baterku neudělám s atuem už nic.. ani nevím, kde se tomu otevírá motor...
Našel jsem to.. tupě do něj zírám, protože znám akorát škodovácké "120tky"... Luboš posílá číslo na chlapa, co se mu o auto prý staral... to je vidět, že staral.. šáhnu na víčko rozdělovače, abych zkontroloval že dosedají kabely jak mají a ono mi zůstane v ruce... závada vyřešena? Mám radost, to šlo rychle.. nasadím ho jak má být a... nic... pořád nic... začínám být nervozní, volám "servisákovi" a ten mi dává rady, které jsou mi na prd, protože to co mi poradil, to vím sám také (že někde musel upadnout nějaký drát)...Jeden nacházím... utržená kostra od jakéhosi kondenzátoru... dá mi dost práce drát přidělat, protože elektrikářské nádobíčko s sebou samozřejmě nemám... "Tak teď už to pojede" říkám vítězoslavně Janče... a ... nejede to...
Oba jsme zdeptaní, stmívá se... auta jezdí kolem a nikdo ani nepřibrzdí, dokonce se i předjíždějí v místě, kde stojíme.. a to mám za autem trojúhelník... poprvé v životě.. vše je jednou poprvé, ale proč zrovna tady? 250 km od domova? V lese? Janči sklovitý pohled věstí to, že má v očích slzy.. Přesto volá na všechny strany aby sehnala někoho, kdo nás dostane domů...
Já se vztekám a surově kopám do pneumatik auta, což doprovázím sprškou nepublikovatelných výrazů... aniž bych to věděl, volá znovu Luboš a Jana mu do telefonu vynadá, že nám prodal křáp co zdechl po 200 km, co pořád chcípá, nejde řadit a vypadávají kvalty... že to auto nechceme, že kdyby to šlo, tak mu ho hodíme na hlavu a dá mu pár facek... ve chvíli, kdy je na obou stranách telefonu ticho si já zrovna vybíjím vztek na autě oněmi nadávkami a kopanci, což jak mi pak Jana sdělila musel Luboš slyšet a myslet si, že nadávám jemu...
Janča sehnala odtah, budou tu tak o půlnoci, než dojedeme domů, jsou čtyři ráno.. to vstáváme do práce... auto bysme museli odtáhnout k té pumpě, kolem které jsme projeli... Zdeptaný na kašičku se vracím k motoru a vytahuji kabel vedoucí od cívky k rozdělovači a jsem opět šťastný a vd/..., která mi může v autě otáčet klíčkem a já zjišťovat, jestli jde šťáva do rozdělovače...
Jde... no tak to nechápu, proč to auto z ničeho nic (opět) nejede?! Ani na plyn, ani na benzin nechytí... kontroluji pojistky.. jedna se mi téměř rosype v ruce, zrovna ta, přes kterou funguje LPG... očistím ji od oxidace, poopravím a pracně vrátím polorozpadlou na své místo.. zase nic.. nechytí to...
Vracím se k autu a kontorluju indukční cívku, které jsem nevěnoval doteď zvláštní pozornost, protože proud do rozdělovače přeci jde... a ejhle... další upadlý drát... přesto už moc nevěřím tomu, že to bude "ono"... nicméně naděje umírá poslední... kontakt je vyviklaný, beru kleště a secvakávám ho na pevno... sedám si do auta.. zběsile točím uchlastaným motorem, až skoro kleká baterka.. do háje... ještě tohle.. budeme tu trčet bez světel.. a najednou...
Najednou ta mrcha chytila... radost se přesto nedostavila... sešlápnu plyn naplno a proturuji motor, abych mu ulevil od přebytečného paliva a pak vystupuji z auta a sesypu se jako domeček z karet... Tělo si poradilo se stresem po svém... vracím se pro trojúhelník a brečím jako malé děcko... tolik jsem chtěl a byl přesvědčený o tom, že za poslední peníze kupuji auto, které nám bude věrně nějaký ten pátek sloužit a ono zklame hned dvakrát na prvních 200tech km...
Kulhám... bolí mě kotník.. nějak jsem si blbě kopl... je mi zle.. v žaludku mi kručí, jedl jsem naposledy v poledne, nicméně při myšlence na jídlo je mi ještě hůř.. Janča přichází a objímá mě.. bezeslova... to nejlepší, co mohla udělat... po tváři mi tečou slzy vzteku a bezmoci... o pár metrů dál spokojeně vrčí naše "nové" "auto"...
Nenávidíme ho... oba.. nejsem schopný řídit.. klepou se mi ruce, stres v kombinaci s únavou a prázdným žaludkem je svinstvo... pročítám si kupní smlouvu a nacházím v ní odstavec ve kterém se píše "technické závady, které se na automobilu po podepsání smlouvy projeví, nemůžou být důvodem k odstoupení od smlouvy"... je to v prdeli... nacházím v autě tenisový míček, tak si s ním chvilku házím o zem... kupodivu mě to brzy uklidní, nasadáme a odjíždíme... řídí se mi blbě, ten kotník bolí víc a víc a začíná tuhnout... zejména "přechod" z plynu na brzdu je obtížný...
Když vyjížídíme z lesa, vidíme západ slunce... náš odtah odvoláváme, ale zůstávají na telefonu..
Ujedeme dalších 30 km a protože už je šero, všimnu si, že světla svítí podle přidávání plynu.. ach jo... ještě tohle.. aby tak kikslo dobíjení, které je zde zfušované ála Škoda 120, a ke všemu ještě s tím starým mechanickým relé... Nahlas to radši přímo neříkám... napadá mě, že to třeba dělá onen drátek, který jsem pracně přidělával u motoru, tak ho na nejbližší pumpě opět odtrhávám.. motor běží pořád stejně, jen při každém vyřazení rychlosti chcípne, přestože má volnoběh nastavený na 1100 ot/min.. světla na utržeý drátek nereagují.. ach jo..
bludičky pitomý... alespoň, že chodí i ty dálkové, které mi na Pomeranči nejdou, protože mám v háji přepínač...
Před desátou večer jsme v Hradci... chci dotankovat... bůh ví kolik to žere a kolik máme za sebou km, když ten tachometr nechodí... o čase nemaje pojem pozdravím obsluhu "dobrý den" a dostane se mi nechápavého pohledu... natankovat si můžu sám, jestli to prý umím... ano, to snad zvládnu, však jsem s tím dva a půl roku pracoval... kotník bolí jako čert, ale neotéká... dokulhám k autu a natankuji další 18 L plynu... při placení kupuji poslední hamburger který mají, bagety jsou již fuč...
Sice nemáme chuť na jídlo, ale něco sníst musíme, žaludeční šťávy mám až v krku a Janča na tom bude podobně... ve chvíli kdy se hambáč v autě rozbalí a zavoní, dostanu na něj i chuť... Vyjíždíme z dobře značeného Hradce směr Mladá Boleslav...
Nechodí mi tachometr, tudíž nevím kolik jedu, světla svítí jak se jim zachce, takže se nalepím na auto jedoucí předemnou a frčím podle něj... takhle mě dotáhne jakýsi o pár let mladší bráška Golf pekelnou rychlostí skoro až do Boleslavi, před kterou chci uhnout na Mimoň, ale odbočku míjíme (nejen- ) proto, že vede kamsi do lesa a cesta vypadá nedobře... když by to mělo někde zase zdechnout, tak alespoň na nějaké frekventovanější silnici, do lesa už ne e...
V Boleslavi Janča usíná a já se napojuji na důvěrně známou cestu, po které jezdívám "k nám" na Moravu... Míjíme "jezero hladké v křovích stinných" a Českou Lípu, odkud si naivně myslím, že si zkrátím cestu přes Prácheň do Děčína, ale i tam se frézuje vozovka, je změněná přednost jízdy, takže čas neušetřím žádný... přesto mě velice potěší fakt, že jsme tak rychlí, že je "teprve" něco po čtvrt na dvanáct...
Ludvíkovice... jsme prakticky v Děčíně.. Janča se probouzí z polospánku a píše sms svému bráchovi, že odtahu již snad nebude potřeba, že může jít konečně v klidu spát...
Malšovice... jsme doma.. s radostí, leč obtížně, vylejzám z auta a čeká mě poslední úsek této strastiplné cesty - vyskákat dvě patra schodů s naraženým kotníkem... uff.. tři minuty před půlnocí za námi zacvaknou dveře od mého bytu a svaluji se v oblečení a botech na postel... V půl jedné usínáme a ráno ve 4 vstáváme do práce...
Vyrážíme na doporučení Lubošových (Luboš = prodejce auta) kamarádů směr Frýdek Místek, do kterého za nedlouho dorazíme.. Janča má mapu na klíně a pečlivě vyhledává čísla silnic, která jí diktuji a cesty, po kterých se máme vydat dál. Jako navigátor se osvědčila na jedničku
Z auta jsme nadšení
Pár km za Frýdkem nám volá Luboš, že nás viděli, že jsme odbočili špatně, že máme jet kamsi jinam a že nám zapoměli říct, že je tam pak zpoplatněná dálnice... ach jo,
Najíždíme na trasu, kterou jsem si našel včera v počítači, tj. Ostrava - Opava. Zdá se nám že trvá celou věčnost, než se do Opavy dopravíme... Luboš znovu volal kde že to jsme a když jsme mu vysvětlili že nakonec jedeme po svém, tak jen prohlásil, ať si dáváme bacha, aby nám nedošel plyn. V té větě pro mě znělo skryté "chlastá to jako tank, takže ta půlka nádrže co jsem ti tam nechal údajně na 200 km ti stačí tak za roh" Od té chvíle jsem posedlý snahou najít pumpu, kde prodávají LPG... daří se... ale mají výdej LPG uzavřený... sakra... jdu ukecat pumpařku, že jedu z Ostravy až do Děčína a že mi dochází plyn.. slituje se nademnou a přestože je ručička nádrže chabě nad 1/3 dotankuje mi pouze 10 L plynu... a chudince přijedou hned další dvě auta... Stydím se, ale odjíždím s "plnou" nádrží (do nádrže LPG by se nemělo vejít více jak 80% jejího objemu) a díky tomu s mnohem lepším pocitem... nicméně si pořád v hlavně přehrávám větu pumpařky "a myslíte, že je to dobrá koupě?"...
Naše další km směřují na Hradec Králové... po další hodině jízdy projíždíme pod Pr/... na jehož úpatí nevěřícně koukáme, protože tam leží ještě sníh... tak tady, tady, jsem taky ještě nikdy nebyl... Silnice je samý motorkář, vychutnávají si místní serpentýny které se lámou skoro až v 90´úhlech a několika kilometrová stoupání plná zatáček aby v zápětí zase několik kilometrů jeli z kopce... tiše jim závidím tu bezstarostnost, kterou zažívám na motorce také... začínám být unavený a těším se domů na postel... značka u silince Hradec Králové 186 km mě ohromí... uff...jsem myslel že takovéhle cifry se u nás objevují jen na dálnici...
Napadá mě, že kdyby se teď to auto tady "posralo" tak vůbec nevím, co bych dělal... svěřím se s touto myšlenkou Janě a ve chvíli kdy ona pronese něco ve stylu "to teda jó", tak zrovna sjíždíme z kopce a auto najednou nejede... konec... vyřadím, otáčky 0, zařadím čtyřku a pustím spojku, nechytne... zastavuji... sakra, došel plyn, fakt to žere jako tank!
Luboš říkal, že na benzin to nejede, takže jsme v prdeli... Vyměníme si s Janou nechápavé a vystrašené pohledy, vystupuji a jdu se podívat na měřák nádrže do kufru auta... sakra, vždyť je tam polovina... tak proč... sednu bezradně do auta, vezmu za klíček, motor se párkrát na prázdno protočí... zkusím to znovu a znovu.. a ejhle, chytil.. Úlevu jaké se nám dostalo snad nemusím ani popisovat, stejně jako strach z dalších km... naše důvěra v tento vůz vzala právě za své... a asi už navždy...
Najednou si začínám všímat podrobněji všech věcí... to že při puštění plynu auto mírně cukne volantem vpravo asi nebude nic dobrého, že?... ty kvalty tam jdou stejně nějak divně, takhle by tam jít přeci neměli... co to je? Pětka? Vždyť je to čtyřkvalt!... chrrrrrr, bum!... kvalt venku... žádný další nejde zařadit... vyřeší to znovu vyšlápnutí spojky.. sakra, proč ten krám chcípl? Se z toho poseru... je to fakt krám.. do háje!
Už "jen" 68 km do Hradce... tam jsem už kdysi autem byl, takže by to mělo být veselejší... projíždíme nějakou vesničkou, pár km za ní, kdesi vlese, je benzinová pumpa, která za půl hodiny zavírá, je totiž již půl osmé, jsme skoro 12 hodin na cestách... skoro čtyři hodiny od koupě auta... frézování vozovky... zpomaluji na cca 20 km/h... "spadnu do díry" a.... a nic... motor zhasl... konec... stojíme... nejde natočit... za žádnou cenu...
Volám Lubošovi... povídám mu, co se přihodilo před 100 km a že nyní se stalo to samé, ale už nejde nastartovat... že se mu to nikdy nestalo a neví co s tím bylo přesně to, co jsem nechtěl slyšet.
Našel jsem to.. tupě do něj zírám, protože znám akorát škodovácké "120tky"... Luboš posílá číslo na chlapa, co se mu o auto prý staral... to je vidět, že staral.. šáhnu na víčko rozdělovače, abych zkontroloval že dosedají kabely jak mají a ono mi zůstane v ruce... závada vyřešena? Mám radost, to šlo rychle.. nasadím ho jak má být a... nic... pořád nic... začínám být nervozní, volám "servisákovi" a ten mi dává rady, které jsou mi na prd, protože to co mi poradil, to vím sám také (že někde musel upadnout nějaký drát)...Jeden nacházím... utržená kostra od jakéhosi kondenzátoru... dá mi dost práce drát přidělat, protože elektrikářské nádobíčko s sebou samozřejmě nemám... "Tak teď už to pojede" říkám vítězoslavně Janče... a ... nejede to...
Oba jsme zdeptaní, stmívá se... auta jezdí kolem a nikdo ani nepřibrzdí, dokonce se i předjíždějí v místě, kde stojíme.. a to mám za autem trojúhelník... poprvé v životě.. vše je jednou poprvé, ale proč zrovna tady? 250 km od domova? V lese? Janči sklovitý pohled věstí to, že má v očích slzy.. Přesto volá na všechny strany aby sehnala někoho, kdo nás dostane domů...
Já se vztekám a surově kopám do pneumatik auta, což doprovázím sprškou nepublikovatelných výrazů... aniž bych to věděl, volá znovu Luboš a Jana mu do telefonu vynadá, že nám prodal křáp co zdechl po 200 km, co pořád chcípá, nejde řadit a vypadávají kvalty... že to auto nechceme, že kdyby to šlo, tak mu ho hodíme na hlavu a dá mu pár facek... ve chvíli, kdy je na obou stranách telefonu ticho si já zrovna vybíjím vztek na autě oněmi nadávkami a kopanci, což jak mi pak Jana sdělila musel Luboš slyšet a myslet si, že nadávám jemu...
Janča sehnala odtah, budou tu tak o půlnoci, než dojedeme domů, jsou čtyři ráno.. to vstáváme do práce... auto bysme museli odtáhnout k té pumpě, kolem které jsme projeli... Zdeptaný na kašičku se vracím k motoru a vytahuji kabel vedoucí od cívky k rozdělovači a jsem opět šťastný a vd/..., která mi může v autě otáčet klíčkem a já zjišťovat, jestli jde šťáva do rozdělovače...
Jde... no tak to nechápu, proč to auto z ničeho nic (opět) nejede?!
Vracím se k autu a kontorluju indukční cívku, které jsem nevěnoval doteď zvláštní pozornost, protože proud do rozdělovače přeci jde... a ejhle... další upadlý drát... přesto už moc nevěřím tomu, že to bude "ono"... nicméně naděje umírá poslední... kontakt je vyviklaný, beru kleště a secvakávám ho na pevno... sedám si do auta.. zběsile točím uchlastaným motorem, až skoro kleká baterka.. do háje... ještě tohle.. budeme tu trčet bez světel.. a najednou...
Najednou ta mrcha chytila... radost se přesto nedostavila... sešlápnu plyn naplno a proturuji motor, abych mu ulevil od přebytečného paliva a pak vystupuji z auta a sesypu se jako domeček z karet...
Kulhám... bolí mě kotník.. nějak jsem si blbě kopl... je mi zle.. v žaludku mi kručí, jedl jsem naposledy v poledne, nicméně při myšlence na jídlo je mi ještě hůř.. Janča přichází a objímá mě.. bezeslova... to nejlepší, co mohla udělat... po tváři mi tečou slzy vzteku a bezmoci... o pár metrů dál spokojeně vrčí naše "nové" "auto"...
Nenávidíme ho... oba.. nejsem schopný řídit.. klepou se mi ruce, stres v kombinaci s únavou a prázdným žaludkem je svinstvo... pročítám si kupní smlouvu a nacházím v ní odstavec ve kterém se píše "technické závady, které se na automobilu po podepsání smlouvy projeví, nemůžou být důvodem k odstoupení od smlouvy"... je to v prdeli... nacházím v autě tenisový míček, tak si s ním chvilku házím o zem... kupodivu mě to brzy uklidní, nasadáme a odjíždíme... řídí se mi blbě, ten kotník bolí víc a víc a začíná tuhnout... zejména "přechod" z plynu na brzdu je obtížný...
Když vyjížídíme z lesa, vidíme západ slunce... náš odtah odvoláváme, ale zůstávají na telefonu..
Ujedeme dalších 30 km a protože už je šero, všimnu si, že světla svítí podle přidávání plynu.. ach jo... ještě tohle.. aby tak kikslo dobíjení, které je zde zfušované ála Škoda 120, a ke všemu ještě s tím starým mechanickým relé... Nahlas to radši přímo neříkám... napadá mě, že to třeba dělá onen drátek, který jsem pracně přidělával u motoru, tak ho na nejbližší pumpě opět odtrhávám.. motor běží pořád stejně, jen při každém vyřazení rychlosti chcípne, přestože má volnoběh nastavený na 1100 ot/min.. světla na utržeý drátek nereagují.. ach jo..
Před desátou večer jsme v Hradci... chci dotankovat... bůh ví kolik to žere a kolik máme za sebou km, když ten tachometr nechodí... o čase nemaje pojem pozdravím obsluhu "dobrý den" a dostane se mi nechápavého pohledu... natankovat si můžu sám, jestli to prý umím... ano, to snad zvládnu, však jsem s tím dva a půl roku pracoval... kotník bolí jako čert, ale neotéká... dokulhám k autu a natankuji další 18 L plynu... při placení kupuji poslední hamburger který mají, bagety jsou již fuč...
Sice nemáme chuť na jídlo, ale něco sníst musíme, žaludeční šťávy mám až v krku a Janča na tom bude podobně... ve chvíli kdy se hambáč v autě rozbalí a zavoní, dostanu na něj i chuť... Vyjíždíme z dobře značeného Hradce směr Mladá Boleslav...
Nechodí mi tachometr, tudíž nevím kolik jedu, světla svítí jak se jim zachce, takže se nalepím na auto jedoucí předemnou a frčím podle něj... takhle mě dotáhne jakýsi o pár let mladší bráška Golf pekelnou rychlostí skoro až do Boleslavi, před kterou chci uhnout na Mimoň, ale odbočku míjíme (nejen- ) proto, že vede kamsi do lesa a cesta vypadá nedobře... když by to mělo někde zase zdechnout, tak alespoň na nějaké frekventovanější silnici, do lesa už ne e...
V Boleslavi Janča usíná a já se napojuji na důvěrně známou cestu, po které jezdívám "k nám" na Moravu... Míjíme "jezero hladké v křovích stinných" a Českou Lípu, odkud si naivně myslím, že si zkrátím cestu přes Prácheň do Děčína, ale i tam se frézuje vozovka, je změněná přednost jízdy, takže čas neušetřím žádný... přesto mě velice potěší fakt, že jsme tak rychlí, že je "teprve" něco po čtvrt na dvanáct...
Ludvíkovice... jsme prakticky v Děčíně.. Janča se probouzí z polospánku a píše sms svému bráchovi, že odtahu již snad nebude potřeba, že může jít konečně v klidu spát...
Malšovice... jsme doma.. s radostí, leč obtížně, vylejzám z auta a čeká mě poslední úsek této strastiplné cesty - vyskákat dvě patra schodů s naraženým kotníkem... uff.. tři minuty před půlnocí za námi zacvaknou dveře od mého bytu a svaluji se v oblečení a botech na postel... V půl jedné usínáme a ráno ve 4 vstáváme do práce...