Kdo nepadá, jezdí pod hranice svých možností

23. červen 2012 | 22.11 |

To jsem si zase nechal jednou poradit... 

Do navigace jsem zadal cílové souřadnice GPS bodu, pečlivě vybrané z GoogleMaps... věděl jsem, že budu muset jet lesní cestou. Ba jsem i věděl, že budu muset jet přes minimálně jeden zákaz vjezdu z důvodu ochrany vodního pásma. Že v poslední době v místech, která jsem hodlal navštívit dost pršelo, jsem zjistil záhy. Nevadí... něco už mám přeci naježděno...

Dle motorkářského hesla: "kde je vůle, je i cesta" se vydávám skrz dva zákazy vjezdu k cíli, po kterém mé oko již dlouho touží. Opravdu chci vidět kus tzv. "protektorátní dálnice" aneb most Hulice-Borovsko (odkaz)... Jenže!

Kdo nepada, nejezdi na max

... další z motorkářských hesel je "kdo nepadá, jezdí pod hranice svých možností".

Najeto, nenajeto přes 20tkm, tři roky zkušeností mi nepomohly ve chvíli, kdy jsem sice projel kaluži plnou jemného bahýnka, ale hned za ní jsem se po uvolnění spojky s Jančou za zády, natáhl tak rychle, že jsem si nestihl ani uvědomit, že padáme.

Nestalo se nic nám a vlastně ani motorce, až na ten levý padák (opět)...

Janču nechávám po domluvě na místě a já se deru dál skrz lesy po "polní" cestě. Ujedu ještě asi 400 m a dál už to prostě nejde! Ta navigace se snad zbláznila, toto, že je cesta? 

v.n. Švihov

Uznejte, že tady mi sebevětší vůle nemohla stačit...

Motorku jsem ponechal uprostřed lesa a vydal se pěšmo tam, kde jsem zahlédl vodu... tak nějak jsem tušil, že cíl nespatřím a nebyl jsem tudíž překvapen, že jsem opravdu uviděl jen vodní plochu.

v. n. Švihov

Kdesi se stala při plánování trasy chyba.. (ano, já vím že mezi klávesnicí a židlí...)

Vracím se k motorce, nasedám a ouha... otočit se bude větší oříšek, než jsem si dokázal vůbec představit. Zadní kolo utopené ve strouze traktorové hloubky, přední ve strání. Dozadu to nejde, ať zabírám sebevíc a dopředu je to nesmysl. Vypínám motor a vydýchává se. Potím se tak, že cítím stékající krůpěje až na palcích u nohou. Z posledních sil se snažím aplikovat spásnou myšlenku na vyproštění stroje a zabírám za řidítka co to jde, abych po centimetrech posouval přískoky přední kolo o centimetry. Daří se... daří se mi i vyjet nahoru k Janče...

Zahazuji bundu (s nevyjímatelnou termovložkou!) a helmu, z které se stal čerstvě vylitý lavor. Musím se vydýchat a doplnit energii. Poté již poraženecky mizíme. Mizíme kolem cesty, o které prohlašuji, že to bude ta správná...

Doma, při prohlížení záznamu trasy zjišťuji, že tentokrát bych se opravdu nemýlil... tak někdy příště ;)

Ne kazda cesta ma cil

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší