Případ pro psychiatra

28. prosinec 2013 | 21.24 |

 Všichni prý jsme připad pro psychiatra.. já ten pocit mám sám ze sebe čím dál častěji, dokonce začínám reálně uvažovat, že psychologa vyhledám. Ještě před pubertou jsem přemýšlel, jestli se mnou není něco špatně, něco, o čem mi rodiče neřekli, čeho se bojí, že se u mne objeví. Neměl jsem pro tento strach žádný důvod, jen mne to napadlo. Jediný, koho bych se na to býval byl možná někdy zeptal byla mamča, ale té se již ptát nemůžu. Takových myšlenek mám plno - jedu s kamarádkou výtahem a napadne mne, že se zasekne, projíždí kolem auto, říkám si, kam poletí, když mu upadne kolo, projíždí kolem vlak, jak moc to bude bolet, když někdo vyhodí z okénka lahev.. Věci, nad kterými normální člověk vůbec nepřemýšlí, většinou proto, že ho ani nenapadnou.


O tom, že trpím na noční můry jsem zde psal, že jsem si kvůli tomu v bláhové naději pořídil lapač snů a zavěsil jej do okna, to jsem psal také. Že se mi zdají dál sny, z kterých se budím zpocený hrůzou je jasné, když píši tento článek. 

Dnes v noci se mi zdál sen ne nepodobný hororové sérii Paranormal Acitvity. Vzbudil jsem se v půl třetí ráno natolik vyděšený, že jsem si další hodinu dodával odvahu dojít na záchod. Ba ještě lépe, dobrou čtvrt hodinu jsem se bál vůbec se na posteli otočit... co kdyby tam bylo to nepopsatelné cosi, co mne tahalo ve snu z postele a vleklo kamsi do pekel?

Paranormal Activity jsem viděl více jak před rokem, ještě s mamčou...

Zajímavé,  že takový děsný sen se mi zdál zrovna dva měsíce poté, co jsme s bratrem vysypávali mamčin popel.. úděsné, že sen i po probuzení, které trvalo více než hodinu pokračoval.. se stejným scénářem... vzhůru jsem byl, byl jsem přeci na tom záchodě.. projít naše 2+1 mi dalo zabrat, musel jsem být bledý strachy, ještě, že jsem se neviděl v zrcadle... v 31 letech se začínám bát tmy a samoty... nebo už se bojím? Přiznat si to... 

Žiji v permanentním strachu, z čehokoli, vždycky se něco najde.

Od smrti maminky se neumím radovat ze života více než v daný okamžik, kdy mi je dobře a ten je záhy vystřídán oním chorobným strachem... o svojí ženu, o naše nenarozené dítě, o bratra, zda zvládnu další den v práci bez průšvihu, zda jsem pro mamku nemohl udělat víc, zda to, co jsem udělal bylo to nejlepší co jsem mohl, zda to jak jsem to udělal bylo opravdu správné (sakra, já vím že bylo!), zda vyjdeme příští měsíc s penězi, zda je opravdu tak nutné a rozumné se už zase stěhovat, navíc ke "svokrovcům" do baráku, zda bude malý, až se narodí, zcela v pořádku, zda si s ním budeme umět poradit, zda se ráno všichni zase vzbudíme a večer půjdeme všichni klidně spát... bojím se, bojím se moc a bojím se pořád...

Noc co noc se mnohokrát budím. Neumím spát v kuse, podvědomě odpočítávám čas do budíčku (stačí si říct, že budu vstávat ve 4:40 a v 4:35 jsem bezpečně vzhůru) probudí mne jakýkoli šramot (s jedinou výjimkou - když jsem na mol). Ano, už mne napadlo, že budu pít proto, abych dobře spal.. Ne, nerealizuji to a nemám to ani v plánu.

Dnes v noci jsem zažil něco takového, jako když jsme se s bráškou vrceli před těmi dvěma měsíci z Moravy... těžko to někomu popsat, ale Ty víš, jaká těch posledních 60 km byla hrůza... !

Nebyl jsi dnes doma, neměl jsem to komu říct, kdo jiný by mi porozumněl?  Nevěděl jsem co v noci dělat, jak se zachovat, manželku jsem tím nechtěl trápit, potřebuji, aby byla co nejvíce v klidu, fyzickém i psychickém... během dne jsem jí to stejně pověděl, snad měla čas to ztrávit... pochybuji, že to je schopná pochopit, i tenkrát nás měla za trochu pomatené... nechci, aby se trápila tím, že mi nemůže pomoci... i tak mi pomáhá svojí láskou a tím, že pod srdcem nosí mého syna úplně maximálně, většinou jen díky ní jsem každý den na pár chvil šťastný....

... jsem rád, že jsem Ti vydržel celý den nenapsat, co se mi honilo v noci hlavou.. snad opravdu jen mojí hlavou... právě jsi dojel tmou od kamaráda z výletu.. jel jsi sám, autem a bloudil jsi... jsem rád, že jsi nemusel myslet na to, na co myslím celý den já... že "to" - něco - je pořád s námi... pořád ten "stín" mám-e za krkem...

... a teď se bojím jít spát...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

RE: Případ pro psychiatra zlomenymec 29. 12. 2013 - 10:29
RE: Případ pro psychiatra tales 29. 12. 2013 - 18:40
RE: Případ pro psychiatra márinka 29. 12. 2013 - 20:33
RE: Případ pro psychiatra davidhavel 02. 01. 2014 - 18:59
RE: Případ pro psychiatra cybo 18. 01. 2014 - 10:11