Co si o sobě myslím, komu jsem vděčný

13. leden 2015 | 21.30 |
 Už poměrně dlouho mám pocit, že je s lidmi kolem mě něco špatně. Nebo je něco špatně se mnou. Těch lidí , které považuji za "pomýlené" totiž neustále přibývá, snad geometrickou řadou. Myslí nějak úplně jinak než já, mají zcela jiné priority, ženou se za kdo ví čím a to co já považuji za podstatné jim uniká. Pomlouvají, pokud rovnou nelžou tak minimálně převracejí z pochybných důvodů pravdu a to navzdory tomu, že je jasné, že leckterá takto vzniklá lež bude mít velmi krátké nohy. Nerozumím okolnímu světu a ten tak logicky nemůže rozumět mně. Nejsem puberťák, jen vnímám, že většina lidí je nějak mimo mísu.

Víc než kdy jindy jsem se nad tímto tématem zamyslel v součsné době, kdy vznikl mezi mnou a skromným zbytkem mých přímých příbuzných další nesmyslný spor, který se marně snažím vést alespoň trochu konstruktivně. V rámci pře bylo nezbytné konstatovat následující:

Rodný důmDávno již nejsem ve věku, kdy bych měl mlčet a šoupat nohama, natož se nechat poučovat, nechat se vodit za ručičku či si nechat vtloukat klíny do hlavy. Sice mám hlavu horkou, hlavně když se kdokoli vyjadřuje na téma naší mámy a "věcí" kolem ní, ale rozhodně mám svůj rozum a svými životními zkušenostmi podpořené postoje a důvody proč jednat a vyjadřovat se tak, jak to dělám. Pokud to někomu ublíží, tak mne to mrzí, ale málo co z toho co jsem řekl nebo napsal bych měnil. Dá se lehce odtušit, kam celé tohle letité napětí spěje a že od smrti prarodičů je pod skomírající oheň naší rodiny soustavně přikládáno něčím zcela nehořlavým a že úmrtím mamči zcela evidentně smrtka sfoukla i ten zbytek čehosi na čem se snažím tak bláhově lpět.

Je mi jasné, že budu čelit kritice, že "špinavé prádlo", před kterým se tváříme, že žádné nemáme, se nepere na veřejnosti, ale já si zase říkám, že tímto nic neříkajícím výtažkem nic zásadního nevyzrazuji a pokud se někdo ozve, bude to jako s tou pověstnou potrefenou husou.

Už je mi to jedno.. Investovat svoji energii do něčeho, o co stejně nikdo již leta nestojí už nehodlám.


Tato poslední pře vznikla proto, že jsem byl upozorněn jedněmi příbuznými na fakt, že bych měl být jinému příbuznému za jistou pomoc vděčný a já nejsem. Nejsem. Prostě nejsem. Bylo "mi" pomoženo, ač jsem o to nežádal a několikrát pomoc odmítl. Nakonec jsem v duchu hesla "hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere" pomoc přijal a slušně několikrát a opakovaně poděkoval. Nic víc, nic méně v tom nevidím a mohu jen znovu poděkovat. Sedat si na prdel ale kvůli pomocné ruce, která mi byla v dobrém vnucena rozhodně nebudu, tím méně kvůli pár tisícovkám, které jsem nepotřeboval.

Oproti tomu jsou lidé, kterým vděčný jsem. Je jich pár, vděk nevyžadují,  pomáhají protože chtějí, bez proseb, bez očekávání oplátek. Jsou to charakterní lidé, kterým se skoro divím, že se baví právě se mnou a opakovaně pomáhají sotva tuší, že mohou...

Mezi tyto lidi řadím svoji maminku, které jsem vděčný za svůj život, že se mě nezvdala, za výchovu, životní moudra a úžasné, otevřené rozhovory, které mi pomohly utvářet svůj charakter
V souvislosti s mamčkou bych rád vzpomněl na své prarodiče z její strany, kterým jsem vděčný za krásné dětství.
Vděčný jsem svým rodičům za to, že mi udělali brášku, z kterého se stal férový a chytrý chlap.
Vděčný jsemtátovi, za místa, která jsem v dětství viděl a základy práce kolem auta a domácnosti.

Vděčný jsem Ireně 100 a "ex-tchýni" Ivaně B. které mi se svými rodinami pomohli nejen azylem, když to doma nebylo k vydržení.
Jsem vděčný své manželce, za to, že se mnou je, přestože moc dobře vím, že někdy je to se mnou k nevydržení ; o nic méně jsem jí vděčný za krásného syna o kterého se báječně a velice obětavě stará.
Jsem vděčný několika málo svým kamarádům, které dokáži označit za přátele. Mezi tyto lidi patří Martin K. se svojí ženou Zuzkou a přítel Petr C. Jsou to právě oni, kdo vždy přijdou v tu správnou chvíli na pomoc, ať už radou, rukou, věcmi nebo penězi. Vždy v pravou chvíli a vždy bez očekávání jakékoli návratnosti.
Vděčný jsem také svému švagrovi, že mi vždy rád pomůže s jakoukoli opravou či úpravou, autem počínaje a bytem konče, stejně jako jeho bratrovi, který ač mě zrovna nemusí, nikdy mně ve štychu nenechá.
Vděčný jsem své tchýni, za to, že jako jediná babička mého syna funguje na 201%
Bráškovi (ač mu je 20 svým způsobem věčně malému :D) jsem vděčný za to, že se se mnou ve spoustě věcí veze na stejné vlně a nikdy mi nehází klacky pod nohy
Vděčný jsem Markétě H., která byla nejlepší kolegyní jakou jsem kdy měl.
Vděčný jsem svému novému kolegovi v práci, Ondrovi P., který mi pomohl otevřít mé přivřené oči a začít vnímat svět kolem sebe sice nekonvenčně, ale tak, jak srdcem cítím, že je to správně.

... je pár dalších lidí, které mám upřímně rád...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Co si o sobě myslím, komu jsem vděčný adil 14. 01. 2015 - 18:34
RE(2x): Co si o sobě myslím, komu jsem vděčný davidhavel 14. 01. 2015 - 19:48