Komentář, na který odpovídáte
davidhavel: Navzdory tátově odcházení to v těchto chvílích bývaly chvíle, kdy jsme spolu byli opravdu rádi; odpustili jsme si, ale štvát se vzájemně jsme se nikdy nepřestali. Rozdílnost našich povah, přístup k řešení problémů i k životu samému, byl moc rozdílný; avšak s odstupem času, když nazul jsem částečně tátovi boty a ať chci nebo ne, vydávám se často jeho cestou, dávám mu tak nerad tak často za pravdu 
. Je také smutnou pravdou, že poslední vyřčená slova, která jsem tátovi stihl říct, byla "Tak už jdi taky do prdele, táto!". Ozvalo se pouhé, nešťastně rezignované "... ale Davidéééé", na čež jsem zavěsil. Naštěstí jsme si pak stihli vyměnit ještě několik SMSek, kdy jsme se vzájemně snažili podpořit, ač oba jsme již "věděli". Měli jsme se rádi, tak, jak jsme jeden druhého dokázali. Myslím, že to bylo málo pro oba. Doufám, že to se synem budeme mít i v budoucnu jednodušší.