Jsem slaměný vdovec

Tak už je to tady...

už mi dochází, že je doba dovolených, a že mě se to letos tak nějak netýká a poprvé je mi z toho smutno . Janča mi se svojí rodinou před půl hodinou zmizela za zatáčkou v autě, které ji veze na místa, kde jsem spolu trávili naše první společné léto - do vesničky Škrdlovice, nedaleko Žďáru nad Sázavou, k rybníku Velké Dářko.

Můj byt mající něco málo přes 30 m² se zdá být najednou nějak velký a přes jeho přeplněnost nábytkem jaksi poloprázdný... asi to bude tím, že je nás tady jen jedna polovina... rybičky jsou sice krásné, leč si s nimi člověk zrovna moc nepopovídá.

Zdánlivou prázdnotu a pustost, né prostorovou, ale tu v sobě, (která narozdíl od té prostorové není zdánlivá) se snažím přehlušit hudbou, kterou jsem si včera postahoval z mp3nadruhou.. nechápu, proč se mi i "tuc tuc" písničky zdají najednou nějaké tesknící

Je zajímavé, že když s někým jste, stačí vám jeho přítomnost a nepotřebujete s ním mluvit, prostě stačí že víte, že sedí vedle v místnosti a že když chcete, tak s ním mluvit můžete, že tu nejste sami... ale jakmile ten váš človíček zmizí, i když se opticky nic nezmění, je všechno úplně jinak..

Zítra jsme spolu už 17 měsíců a to je moc fajn :), ale líp mi bude, až taky ve čtvrtek vyrazím, na dvoudenní dovolenou a kam jinam než za Jančou :)...

Související galerie: Já s Tulískem ; Viděno Janičky očima