Útěk z továrny na smrt

31. březen 2012 | 09.29 |

Hrozivý název, že? Člověku znalému dějin minálého století je námět knihy hned jasný. A nemýlí se.

Útěk z továrny na smrt

Knihu jsem dočetl více než před týdnem. Nebylo lehké ji číst a přesto jsem její řádky hltal a odvracel se jen proto, abych se znovu nadechl a uvědomil si kde a v jaké době jsem. O nic lehčí není o této knize napsat pár řádků a tak upřímně smekám před jejím autorem. 

Vyprávění samotné začíná faktem, že člověk, který prožil několikanásobné peklo pochodů smrti, koncentračních, vyhlazovacích a pracovních táborů, 44 let poté, co "bylo osvobozen" spáchal sebevraždu. Nebyl jsem schopný to pochopit a přestože jsem již pár publikací o zvěrstvech druhé světové války četl a viděl mnoho dokumentů, rozhodl jsem se, tuto knihu si od kamaráda vypůjčit.

Toto téma mě podivným způsobem přitahuje. Jde o nepředstavitelnou hrůzu, při které mi jezdí mráz po zádech a vstávají chlupy po celém těle. Dvakrát jsem navštívil koncentrační tábor Terezín. Bylo to ještě před povodněmi v roce 2002 a značná část "vybavení" byla původní, včetně "postelí". Jsem člověk dosti empatický, nedělá mi to tam dobře a přesto nebo možná právě proto, již několik let plánují cestu do Osvětimi, možná i do Treblinky, když "Osvětim nebyla nic...."

Zpět ke knize:

Hershl Sperling byl skutečně žijící, doložitelnou osobou. Byl to Polský Žid z městečka Klobuck, odkud bezprostředně po začátku války v září 1939 prchá se svojí rodinu ani ne v patnácti letech. Marně se zkouší ukrývat a vyhnout se židovským ghetům. Sperlingova rodina se stejně jako tisíce jiných snaží být potřebná a zajistit si tak šanci na přežití. Marně se snaží vyhnout transportu z Čenstochové kamsi "za prací". Nacisti spolu s židovskou policií cpou více než stovku lidí do dobytčích vagónů a vypravují soupravy čítající kolem šedesáti vozů jeden za druhým. Kam? Kam vlastně a proč?

Cesta netrvá "jen" jeden nebo dva dny a a rozhodně to není proto, že by byla tak dlouhá. Lidé ve vagónech bez vody, jídla a s omezeným přístupem vzduchu doslova šílí a umírají jeden za druhým. Ti co přežijí dny a noci jasně pozorují podivně znetvořenou krajinu v bezprostřední blízkosti tábora. Tábora smrti. Tábora, odkud nemá být pro nikoho návratu. Přijíždějí do Treblinky.

Treblinka je vybuduvána za jedíným účelem. Likvidovat. Vraždit tisíce lidí denně. Nejen polští farmáři z jejího okolí to vědí a nezdá se, že by to jim či komukoli jinému nějak výrazně vadilo. Ty nejsoucitnější a "nejodvážnější" pronesou při průjezdu transportů kolem jejich polí i pár slov směrem k přeživším židům ve vagónech. Ta slova znějí všechna stejně hrozně "smrt, pece...."

Před táborem je vlaková souprava rozdělena po dvaceti vagónech a tyto jsou postupně převáženy za jeho bránu z ostnatého drátu, pečlivě hlídanou členy SS. Lidé, sotva stojící na nohou jsou vyháněni hůř než dobytek z vagónů. Je slyšet hrozný řev, pláč, histerie.  Muži jsou odděleni od žen a dětí. Za pomoci bičů jsou všichni donuceni se svléci a své věci svázat do uzlů. Ženy s dětmi jsou odvedeny do baráků k ostříhání, zatímco muži sbírají své i jejich věci a odnášejí je na jiná, předem určená místa k roztřídění.

Zcela vysílení muži jsou poté nuceni běhat po "apelplace", ženy s dětmi jsou odváděny do druhé části tábora. Tábora, odkud už se nevrátí... tábora, kde budou ony a později i jejich muži splynováni. Někdy i sedm tisíc lidí denně...

Hershl měl "štěstí", pokud se dá říkat štěstí tomu, že dostanete šanci žít o několik dní nebo možná jen hodin déle, než ostatní. Než jeho rodiče, sestra a další lidé z transportu. Díky svým jazykovým znalostem a navzdory podmínkám relativně slušnému stavu, byl vybrán těsně před branou na smrt do pracovní čety

Nesčetněkrát během čtení knihy jsem přemýšlel o tom, zda bych o toto "privilegium" stál, kdybych mohl volit. Zda by o to stál Hershl. Zda se nechat zotročit a podílet se na tak nelidské a odporné činnosti, kterou holokaust byl. Jak moc člověk lpí na životě? Do jaké doby chce opravdu žít? A pro koho? Pro koho vlastně? Se smrtí v zádech a před očima na každém kroku žít v děsných podmínkách nebo radši zemřít? Dost pravděpodobně jsou toto zcestné úvahy člověka, který nikdy takto volit nemusel, ale jsem přesvědčen o tom, že takto uvažoval nejeden otrocký vězeň.

Kniha dále podrobně líčí a díky nákresům i znázorňuje podmínky a prostředí v táboře. Zachycuje atmosféru přímo živočišného strachu a hrůzu z toho všeho kolem. Popisuje klamavé prostředí "červeného kříže", kde se likvidují nemocní a nepotřební, bodání bajonetů do lidí jdoucích na smrt, usekávání končetin a prsou jen tak pro zábavu, půlení dětských hlaviček rýčem, výcvik psa k trhání genitálií, hudební doprovod maskující řev jdoucí "ze sprch", hloubení masových hrobů a praskání břich těhotných žen "při kremaci" a další těžko představitelné hrůzy. Přesto, ačkoli se to zdá zcela nemožné je jasné, že časem dochází k jakémusi otupení, což si uvědomují čtenáři spolu s Hershlem v jedné z mála chvil, kdy transporty dalších odsouzenců na smrt řídnou a "práce" tak ubývá. Je pochopitelné, že teď, teď už se na svém vlastním životě lpí...

Je zarážející, jak málo odporu, tisíce lidí jdoucích na smrt proti pár desítkám ozbrojených SSmanů s ukrajinskými přisluhovači, bylo. Zřejmě proto, že nebylo kam utíkat... Přesto, židovská komunita po čase začíná spřádat plány na hromadný útěk z tábora a jeho vyplenění. V místě, kde vlastnictví fotografie nebo zdánlivě nevhodný pohled bylo jistotou bolestivé smrti, je již plánování hromadného útěku neskutečným hrdistvým.

2. srpna 1943dochází navzdory pečlivým plánům k chaosu, ale přesto k ovládnutí tábora vězni, kteří se jej snaží hromadně opustit a vypálit. Daří se jim to jen částečně. Hershl toto Bohem zapomenuté místo opouští, ale už navždy bude jeho součástí. Se skupinou několika dalších vězňů tráví několik dní a nocí v lese. Za pomoci jedné rodiny se jim daří vzdálit se několik desítek kilometrů do vsi Rembertowa. Hershl si kupuje lístek na vlak a vydává se se třemi dalšími utečenci do Varšavy. Ve Varšavě se jich cesty rozdělují a seznamem těch, kteří spolu s ním přežili Treblinku konční i sepsané svědectví samotného Hershla Sperlinga dva roky po válce.

18. a 19. srpna přijímá Treblinka poslední transport s 7600 Židy. Všichni jsou usmrceni plynem a jejich těla spálena.

Hershl "je svobodný" sedm dní, než je v jiném vlaku zatknut coby Žid a transportován do Osvětimi. Jelikož "Osvětim byla nic", Hershl se o ní prostřednictvím svých synů a autora knihy (přítele jeho mladšího syna) nezmiňuje nijak obšírně. Zdá se, že z celého tábora byl pro něj stěžejní zážitek ze setkání s "šíleným" doktorem Mengelem, do jehož pokusné skupiny byl zařazen. Zajímavý je zejména fakt, že se Hershlovi daří vydávat se za Poláka, nikoli Žida.

V druhé polovině října 1944 Hershl Auschwitz - Osvětim opouští a  spolu s dalšími se vydává na jeden z pochodů smrti - do Gliwic. V polovině listopadu je opět transportován - tentokrát do Dachau a odtud po karanténě do pracovního tábora Kaufering na stavbu silnic, kde byl často zapřahán jako kůň a tahal věci. Odtud byl později opět veden pěším transportem do Dachau, ale doslova z posledních sil utíká do blízké vesnice, kde vpadne do jakési domácnosti, sebere jim jídlo a kolabuje...

29. dubna 1945 je Dachou osovobezeno Američany a Hershl procitá o několik dní později v polní nemocnici...

Zdálo by se, že je vyhráno. Přežil! Zvítězil! Zvítězil nad SS, Mengelem, Hitlerem a snad i sám nad sebou. Dokázal to, co mu jeho matka řekla, než ji odvlekli na smrt. Přežil, aby mohl zaznamenat...

Možná proto, že kniha se dále zabývá Hershlovým životem na mě udělala dojem daleko větší, než kdejaká jiná, či televizní dokument. Možná proto, že představivost, kterou čtení podporuje je výrazně živější, než kdy může být film. Tak či onak, lidská tragédie a krutost války nekončí kapitulací Říše, ale Bohužel ani smrtí přímo dotčených osob.

Hershl se po skončení války vrací zpět do Polska, kde ani nyní není vítán. V Praze se seznamuje se svojí budoucí ženou Jadžou. Nějaký čas žijí v Německu a poté přes Francii putují do Skotska.  Nejdříve Hershl, který vyhledá přeživší příbuzné své matky, ale přes veškerou snahu si s nimi nerozumí. Kdo může rozumět člověku, který dříve než dospěje musí prožít takové utrpení, které nepatří nikomu, byť by tu byl tisíc let? Jedině jiný člověk, který prožil velmi podobnou hrůzu...

Hershl se žení, Jadžu nadevše miluje a mají dva syny. Cestují do Izraele, Kanady. Zkouší podnikat. Zdá se, že Hershl potřebuje nejen trvalou manželčinu oporu, ale také neustálý vzruch. Fáze jeho života jsou manické a depresivní. Mnoho let po válce se dokonce zhroutí a dle nejnovějších poznatků psychiatrie je léčen elektrošoky. Jako by toho neměl už za sebou dost....

Jadža umírá na rakovinu a pro Hershla život zcela ztrácí smysl. Potlouká se mezi bezdomovci, léky na deprese zapíjí notnými dávkami alkoholu a poté se vydává na zběsilé jízdy autem. Pomoc svého syna odmítá a v den, kdy se vidí naposled, se synova "dohledu" lstivě zbavuje.

Hershla po několik dní hledá policie a nachází ho utonulého v řece. Je otázkou, zda z mostního pilíře, na kterém spával spadl nebo z něj skočil... 

Jeho životní utrpení tímto končí, stigmata druhé světové války a toho čím prošel si však nadále v sobě nesou jeho synové, kteří se proto rozhodli děti raději ani nemít...

http://www.alexander-phillipou.estranky.cz/


Pozn. autora blogu: za nepřesnosti se omlouvám, nebylo v mých silách znovu pročítat celé obsáhlé pasáže knihy.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Útěk z továrny na smrt apok@lypsÍk 31. 03. 2012 - 10:32
RE(2x): Útěk z továrny na smrt davidhavel 31. 03. 2012 - 10:52
RE: Útěk z továrny na smrt skaut68-pise®vzpomina.cz 31. 03. 2012 - 15:40
RE(2x): Útěk z továrny na smrt davidhavel 31. 03. 2012 - 18:40
RE: Útěk z továrny na smrt vojtahavel 01. 04. 2012 - 11:22
RE(2x): Útěk z továrny na smrt vojtahavel 01. 04. 2012 - 11:24
RE(3x): Útěk z továrny na smrt davidhavel 01. 04. 2012 - 11:28
RE: Útěk z továrny na smrt pípa 02. 04. 2012 - 16:50
RE: Útěk z továrny na smrt ivculi 16. 07. 2012 - 23:31