Před deseti lety mi bylo prakticky čerstvých 16 let... bylo pozdní odpoledne, cca 18 hodin a byl to jeden z těch hezkých dnů, kdy je jasné, že léto to má již za sebou a brzy přijde podzim...
Jako obvykle jsem po příchodu ze školy pohodil tašku pod stůl a vyrazil za kamarády motorkáři na motorce. Bydlel jsem s rodiči v paneláku a motorku jsem si nechával v prádelně.. nebylo však zvykem, aby na mě před domem čekával táta a pomáhal mi ji uklízet... Bylo na něm vidět, že mi chce něco říct, ale neví jak... Motorku jsme uklidili a táta mi řekl, ať s ním jdu ven, že si sedneme na zídku za dům... šli jsme, věděl jsem, že se stalo něco hrozného, něco, co bude moc bolet... bál jsem se o mamču... sedím na zídce, táta stojí proti mě a říká:
"Davide, už jsi velkej kluk, a já ti musím něco říct..."
strach který mám na sobě nedávám moc znát, ale zcela určitě blednu a tupě na tátu civím, zatímco táta po odmlce, která trvala jen pár vteřin, ale zdála se být nekonečná pokračuje... v tu chvíli si již nepřipadám puberťácky dospělý, ale jako ten nejmenší z nejmenších...
"děda s babičkou jsou mrtví.... měli autonehodu, zemřeli na místě, oba"...
Tupě zírám dál před sebe, tátovi se rozklepala brada a oči podlily slzami, stejně jako mě, když nyní píši tyto řádky
Zásek, nereaguji, pořád si tu větu opakuji dokola, hlava to nepobírá... najednou propukám v hysterický pláč, z očí se mi derou potoky slz tak velkých, jako nikdy v životě, během půl minuty mám tričko promáčené jako bych se polil... objímám tátu, ač to nemáme ve zvyku a on mě hladí po hlavě, zatímco sám pláče a snaží se mě utěšit.
Byly to rodiče mamči, která sedí doma a nevěří tomu, co se před hodinou či dvěma dozvěděla...
O minutu později již zase tupě zírám před sebe, nebrečím, ale bolest v srdci, prázdnota a to děsné, všudepřítomné ticho je zničující!
Naši někam odjíždějí, malý bráška už nejspíš spí, neb si ho vůbec nevybavuji, mám na starost hlídat sestru Lucku a nějak ji zabavit... čehož nejsem schopen... jdeme tedy brzy spát také, do postele rodičů... tedy spát... střídavě si pouštím(e) televizi a věž, jen aby nebylo takové ticho... Jen to hrozné ticho, aby něco přehlušilo, tu evidentní prázdnotu, kterou ale nezpůsobuje prostor.. nedaří se.. Lucka i Vojta již spí, já tupě zírám do stropu obývacího pokoje, kde máme nad postelí vylepené fosfereskující hvězdičky a zatímco vzpomínám, jak jsme s dědou spali v garáži, v maželských postelích, obklopeni nábytkem, protože dům se maloval a koukali jsme na nebe, tak zasypané hvězdami, dalekohledem, valí se mi bezslyšlně po tvářích opět slzy jako hrachy....
Nebe s tolika hvězdami jsem již nikdy neviděl, nebo pro mě už nikdy tolik nesvítily, přestože vím, že někde tam nahoře, tam je mám... mé dva strážné anděly...
Moji prarodiče z mamčiny strany pro mě znamenali minimálně tolik co moji rodiče a mám na ně spousty krásných vzpomínek a i když při nich brečím již jen málokdy, ani po deseti letech to bolet nepřestalo... asi to tak má být...
Psalo se 8. 9. 1998 a vraceli se svojí škodovkou, která pořád voněla novotou, z nákupu v Jemnici...
Bylo to necelých 14 dní potom, co jsem odjel od nich z prázdnin, dva tři dny potom, co nám děda volal z noční služby domů a my se trapně dohadovali, kdo půjde k telefonu, že jsme spolu přeci mluvili nedávno... mluvil jsem s ním já... *pláč*
