Prší. Venku se nedá nic dělat. Kapky deště velikosti pětikoruny dopadají na rozpálený plac jemných i hrubších kamenů, který kdysi býval zahradou, než ho slepice proměnily v pláň, dvůr. Tvoří se první kaluže, ze střech se voda valí do okapů, kde pod rýnou leží kutchan, do kterého se sbírá voda pro kachny. Objem dávno nestačí, přetéká a voda se valí do kanálu pod ním. Beru si plášťěnku, děsně těžké dědovy galoše a co mi nohy sotva desetiletého klučiny stačí, rozbíhám se ke stodole, která dělí dvůr od zahrady.
Musím překonat hned několik překážek. Prvně branku zajištěnou shora petlicí, takže musím vyskočit na betonový sokl, abych ji mohl otevřít. Za brankou je hned šikmina vedoucí do garáže, občas klouže. Pod ní je těžkým železným víkem přiklopená žumpa o které si pamatuji, že kdybych do ní spadl, utopím se v hovínkách a to opravdu nechci, takže opatrně! Po zápraží před chlívky, ještě stále schovaný před deštěm střechou půdy na které jsem nikdy nebyl, ale vím, že je na ní schované seno, běžím k psí boudě, odkud mi vybíhá naproti čtyřnohá milovaná pouliční směs jménem Míša. Zaslechnu zachrochtat dva čuníky a koutkem oka zahlédnu rozverně vyhlížející kozu. Zbývá sotva pár metrů ke stodole, teď již otevřeným prostranstvím.
Spolu s Míšou míjíme studnu před kterou je stará kovová postel s vtipně se prohýbajícím drátěným roštem, na které se za slunečných dní spolu se sestrou ve stínu mladého ořešáku dlouhé hodiny válíme, zatímco posloucháme dupot králíků a monotónní zvuk sousedčiny motyčky, kterou okopává brambory nebo řípu. Říkáme jí tajemně "Krvavá lhůta a sledujeme ji z vyvýšené zídky nad hnojištěm.
Šnůra na prádlo umístěná nedaleko se mohutně prohýbá navzdory bydlu, které ji podpírá. Babička nestihla sundat cejchy. Hromada písku je vyzdobená nejen slepičinci, ale hlavně rozpadajícím se hradem a plechovými bábovičkami rozličných barev. Zkušeně otvírám petlici od dvířek obrovské stodoly, které mi umožní projít do jinak obrovských černých vrat.
V pološeru vidím obrovskou ruční sekačku, na které sečeme po večerech vojtěšku králíkům, vpravo jsou naházeny balíky slámy, ze kterých stavíme se sestrou nedobytné pevnosti. Zaslechnu holuby, kteří se před deštěm přilétli schovat domů. Černo černou tmu stodoly, která nastane po zavření vrátek místy rozředí pouze pár pruhů světla od nedoléhajících prken protilehlé stěny.
Míjím neskutečně vysokou hromadu štípaného dřeva, hluboké skruže plné hašeného vápna přiklopené neckami, které mi připomínají rakev a vzpomínám si, jak jsem se pod ní odmítl v panické hrůze schovat při hře na schovávanou. Naproti je prozatím prázdný sud na zelí a na maso. Zakopávám o pečlivě přikrytý medomed a už, už jsme tu Míšo! Stojím před vysokými dveřmi na špičkách a natahuji se, abych mohl vytáhnout dřevěnou tyčku, zajišťující je proti samovolnému otevření. Vstupuji do dědova království!
Vyvalí se na mě vůně kouře z dýmáku, starého nábytku prolezlého červotočem, kdy vpravo je skříň plná včelařského náčiní a starých rámečků a přímo předemnou je čtvercový stůl se šuplíkem ukrývajícím nejednu pozoruhodnost. Na podlaze je starý, zaprášený koberec s pestrým vzorem. Za stolem, přímo pod oknem je letitý divan, na kterém se tak dobře po babiččině výtečném obědě lenoší, což jsem odkoukal od dědy :).
Na parapetu okna stojí řada květináčů, do kterých jsme se sestrou zaseli před pár týdny pšenici, hrách a fazole. Daří se jim skvěle, ale myslím, že děda z nich až takovou radost nemá. Poslední strana včelína je plná úlů. Je jich asi 16, možná i víc, ne všechny jsou obsazeny. Ulehám na divan, Míša poslušně ulehá na zem, vedle mě. Babičce by se nelíbilo, kdybych si ho bral k sobě nahoru.
Poslouchám déšť, poslouchám pilně pracující včelky, hladím Míšu a těším se, až s dědou budeme zase vytáčet med. To je vám tak krásná práce!
S pusou plnou slin si užívám koncert, který rozehrála příroda a usínám. Když se vzbudím, již neprší. Podívám se bíle natřeným, již oprýskaným dvojitým oknem s prasklou tabulkou do deštěm zmáčené, opuštěné a smutně vyhlížející zahrady a z tajemného šuplíku vytahuji svůj deníček. Velký modrý sešit formátu A4 s nápisem na zadní straně "až dosloužím, chci do sběru".
Beru do ruky propisovačku, se kterou ve škole psát ještě nesmíme a svým kostrbatým písmem zapisuji krom data "prší, děsná nuda, nedá se nic dělat".
V té chvíli nevím, že právě toto budou vzpomínky, které si v sobě ponesu celý život a že jsem neskutečně šťastný..