Jelikož prodloužený víkend (26. - 29. 9. 2009) sliboval počasí jako dělané ke krásnému ukončení motorkářské sezóny, mohli jsme s Pařízkem zrealizovat dva dlouho odkládané plány. Tedy, upřímně řečeno, spíš jsem se konečně po deseti! letech rozhoupal a jel navštivit svoji internetovou přítelkyni Katku a díky Pařízkově návrhu jsme si cestu zpestřili o z jara nedojetý cíl - hrad Chojnik a Jeleni Goru v Polsku.
Sobotu jsme společně strávili na Litoměřickém v/... a přenocovali u odděleně u Pařízka :). Ráno se probouzím jako první kolem osmé hodiny, spáchám na sobě hygienu, upravím dle Janči požadavku plánovanou trasu v navigaci a netrpělivě čekám, až se vzbudí ostatní.
Před desátou sedláme motorky a vyrážíme z Litoměřic přes Zahárdky do Střáže pod Ralskem, kde si Janča a Pařízek debužírují ve zmrzlinovém ráji. Posedáváme a na nás všech je znát mírná únava ze včerejší akce... ze stromů padají žaludy, které pěkně bubnují o přilby ponechané na motorkách... podzim je opravdu tady...
Ze stráže směřujeme do Turnova, kde je uzavřená jedna z křižovatek, s čímž si navigace nehodlá poradit a tahá nás pořád dokola. Stavíme tak na první pumpě v dohledu, kde doplňujeme energií sebe i motorky. Pařízek se zde né svojí vinnou dostává do sporu s arogantním a navíc sprostým pumpařem, kterého obtěžuje vytisknutí daňového dokladu. Mrkneme do autoatlasu a přes protesty navigace směřujeme na Harrachov. Cestou nás předjíždí nemálo motorkářů a motorkářek, kteří hold v zatáčkách umí mnohem víc než já. Janča na mě cosi volá, ale nerozumím jí. Poté si všímám, že poslední motorkář, co nás předjel, měl na sobě stejnou bundu jako máme my a tak to volám na Janču a ano, to samé mi říkala ona :).
Přejíždíme česko-polskou hranici a směřujeme k hradu Chojnik. Víme, že leží kousek od cesty do Jelení Hory a tak nečekáme žádnou záludnost ve cvhíli, kdy zhruba po dvaceti kilometrech od hranic navigace velí sjet z hlavní silnice. Když se nad námi tyčí jakýsi kopec se siluetou hradní věže, předpokládáme, že jsme pod cílem.. ovšem, nebyla by to GoClever, aby nepřekvapila... nejprve nás dovede do zákazu vjezdu, za kterým je stejně jen štěrková cesta (nicméně odtamtud přijíždí auto) a po přepočítání trasy nás vede poměrně náročným terénem až ke srázu, který by se stěží dal sejít pěšky, natož na motorce! Po asfaltu dávno ani náznak, dole pod srázem potok, svodidla a za ním naše původní hlavní silnice... hups! Vracíme se zpět k hlavní a dáváme si pauzu u místního sklářského muzea, před kterým jsou obří dřevěné sochy.
Kolem muzea projíždí autobus, který mizí kdesi v lese, napadne nás sice, že by navigací zamýšlená cesta mohla vést tamtudy, a rozhodujeme se to prověřit, nicméně autobus to zapíchl hned za první zatáčkou u nějakého penzionu a my se motáme další dva kilometry po polní cestě postrádající jakékoli jiné než turistické značení. Zajímalo by mě, zda jsme byli pro Poláky na nedělní vycházce větší zajímavostí my a nebo to smrduté stádo koz, které se na palouku za lesem páslo :).
Kašleme na navigaci, vracíme se až na onu hlavní a Janča prohlašuje, že to, co bylo na kopci stejně Chojnik určitě nebyl.
Hlavní silnice je navzdory všeobecnému hanění Polských asfaltek v perfektním stavu a stáčí se podél říčky (tentokrát jsme za svodidly z té správné strany) v krásných zákrutách. Srdce motorkáře by zaplesalo, nebýt toho, že je mokro a že jedeme v šílené koloně, v které se nedá předjíždět (jelikož z protisměru je kolona také) a průměrná rychlost je 30 km/h!
Když už se začneme konočně rozjíždět, uzemňují mě Polští řidiči pokaždé, když před nimi jede cyklista. V situaci, kdy v protisměru, byť v dálce, jede auto, cyklistu neobjedou, ale klidně za ním na rychlostní silnici zastaví! Nechají projet auto v protisměru a pak v druhé půli silnice, tak aby cyklista měl celý jízdní pruh pro sebe, ho teprve předjedou! Naprosto nechápu! Než jsem si na tohle zvykl, tak jsem málem dvakrát skončil na zadních sedadlech auta předemnou.
Zhruba 5 km před Jelení Horou se odbočuje k opravdovému hradu Chojnik, pod kterém je několik placených parkovišť, z kterých se teprve podniká několika kilometrový, na první pohled pomměrně náročný, výstup k hradu. Nemaje jediný zlotý ani euro v kapse a nechávat motorky s bagáží bez dozoru + šplhat v motorkářském do kopců, se nám nechce. Pařízkův návrh, že on počká u motorek a my máme stoupat, zamítám. Již z jara plánovaný cíl jsme tak sice objevili, ale nedobyli. Snad někdy do třetice :-)).
Je vedro, stejně jako včera, určitě přes 25´C, dopíjíme poslední petku a pokračujeme do Jelení Gory - hory. Centrum města projedeme doslova křížem krážem, když se marně snažíme objevit něco zajímavého, aniž bysme museli někde parkovat a opouštět naše stroje. Dalo by se říci, že některé křižovatky jsme tak poznali více než důvěrně, zejména poté co jsme se na ně vrátili i pětkrát :-D
Baboletní sluníčko do nás pere ze všech sil a tak když zastavuji a nutím navigaci najít cestu pryč z Polska, Erka hycuje tolik, že spouští i větrák na chladiči...
Na červenou projíždím křižovatku (abych pak stejně čekal na Pařízka jedoucího v závěsu) a mizíme z prokličkované Jelení Hory kolem kdysi krásných činžovních domů, které jsou snad ještě od války vybydlené. Míjíme pár kostelů a hřbitovů obležených jako u nás na Dušičky. I kytky před nimi prodávají a to je obyčejná neděle.. svých předků si Poláci váží asi daleko více než my...
S obavami důvěřujeme navigaci s tím, že nás dotáhne zpátky do republiky... stoupáme vzhůru a zase klesáme... přitom musíme přeci přejet zpátky Krkonoše... cesta se začíná zužovat, to na trasu k hraničnímu přechodu nevypadá... nicméně stoupáme a hele ho!
Jsme doma... musím přiznat, že mám radost, vlastně jako vždy, když se vrátím tam, kde tuším co můžu čekat a hlavně tam, kde se domluvím, tj. do ČR :). Při přejíždění hranic/... se mě zmocňuje vždy zajímavá směs vzrušení z neznámého, ale i strachu z potenciálních problémů, zejména ze slovní bariéry, nedostatku hotovosti, neznalosti servisních (nouzových) tel. čísel a z drahých služeb. O to větší radost mám pokaždé, když se mi podaří se vrátit, aniž bych něco od někoho potřeboval :).
Máme za sebou cca 300 km, jsme skoro sedm hodin v sedle.. Janča si žádá odpočinek a tak ji "shazuji" v obci Malá Úpa (překřtěné na Úpici) u Pomezní boudy a s Pařízkem se vracíme zpět do Polska, abysme nafotili něco z Polských Krkonoš a sjeli si ještě jednou zatáčky...
Do republiky se vracím asi dvě minuty po Pařízkovi, za které se Janča stihne vyděsit, že jsem se někde rozplácl a on jí ještě řekne, že jsem ho štval, tak mě shodil ze srázu :-D...
Omrkneme Krakonošovu výstavku, rozkoukáme se po horizontu (překvapí nás viditelný Ještěd), protáhneme se a já zjišťuji, že již opravdu dojíždím zadní gumu. Ve středu pláště se téměř po celém obvodu viditelně odlupují šupinky, pod kterými směsi už moc nebude...
Projíždíme horskou vesničkou, míjíme typické stavby se šikmými střechami, odbočku na Pec pod Sněžkou a já si tak říkám, že za pár týdnů tu budou mít zase hromady sněhu... ani jsem netušil, jak brzy budu mít pravdu!
Z "Úpice" dofrčíme až na malebnou přehradu Les Království a já si tak můžu odškrtnout další z plánovaných cílů, v jehož naplnění jsem letos již nedoufal.
Z přehrady to již není daleko do Hořic a z Hořic do Jeřic, kde žije se svým (téměř) snoubencem ONA! - v úvodu zmiňovaná Katka :). Navigace tentokrát zapracovala na jedničku a i když nás přivedla dle Katky po pitomé trase, dovedla nás téměř přesně před jejic/... :).
Kačí nás vítá, seznamuje se s Janou a Pařízkem a nám představuje jejího Toma. Za obrovskými okny (kterými jsem byl naprosto nadšený) jejich obýváku si vypíjíme v pohodlí sedačky kávičku, která po dlouhém dni (je kolem 18 h) opravdu bodne. Zatím co klábosíme, Tom připravuje na zahradě ohýnek. Do noci opekáme buřty, popíjíme Plzeň a holky nějaké kvalitní víno, což se podepisuje na Janině rovnováze cestou do postele :-D. Škoda jen, že nevznikla nějaká ta památeční fotka...
Po půlnoci to balíme a všichni usínáme jako když nás do vody hodí...
Najeto cca 350 km