Za okny nám právě zuří první pořádná jarní bouřka, není divu, vedra posledních dní byla až překvapivá, ale přivádí mne to k myšlence, jak dlouho zase budeme asi tentokrát bez proudu? Začátkem minulého měsíce, jak větry duly všemi směry v síle nevídané, jsme byli bez elekřiny 31 hodin. Bylo zábavné sledovat jak odumírají přístroje požírající proud a mající záložní baterii - notebook, tablet, metoestanice, "chytrý" telefon... méně zábavná byla klesající teplota v místnostech, páč zemní vrt bez čerpadla tepla moc nerozvede a naopak stoupající teplota v ledničce, která se záhy mohla vyrovant s tou v místonstech. Překvapivé bylo, jak dlouho udrží bojler teplou vodu a mrazák zmrzlé potraviny. Po 24 hodinách "pozorování" evakuuji svoji zmrzlou rodinu k manželčiným rodičům a rozmrzající maso včetně sebe k panu bratru do azylu.

Neoslavíme s mamčou její 50tiny. Nemohli jsme oslavit ani 49... Chtěl jsem jí koupit 50 růží... 50 růží, u kterých by jen ona chápala, že je to vzpomínka i na její maminku a o to větší by z nich měla radost. Chtěl jsem mamče zařídit parádní oslavu s širkou rodinou, se spoustou přátel a známých, oslavu, kvůli které by se ona nemusela vůbec honit, oslavu, na které by se bavila, na které by ostatní, jak bylo jejím zvykem, bavila. Oslavu, pro tu úžasnou ženu, která nás nosila pod svým srdcem a do poslední chvíle ve svém srdci. Pro maminku, které jsem ne vždy rozumněl a ani ona mně ne, ale s kterou jsme se přesto měli bezpodmínečně rádi. 

Chtěl jsem se svými sourozencemi koupit mamince dovolenou u moře, u moře, které nikdy neviděla... Nic z toho se již nestane.