Děda pocházel z poměrně chudé rodiny. Tak chudé, že mu nechtěli dát babičku za ženu, ale to je jiný příběh, o kterém toho vím pramálo. Každopádně pocházel z chaloupky na okraji vsi a jelikož traktory v té době ještě prakticky neexistovaly, museli mít pro obdělávání pole, které potřebovali k obživě, koně. Děda koně miloval, ve všech barvách i využitích. Obdivoval jejich tažnou sílu stejně jako jejich eleganci. Osud tomu ale chtěl tak, že koně v hospodářství měl jen jako malý kluk a malý traktůrek si koupil až pár let před tím, než s babičkou tragicky zemřeli při autonehodě.

Prší. Venku se nedá nic dělat. Kapky deště velikosti pětikoruny dopadají na rozpálený plac jemných i hrubších kamenů, který kdysi býval zahradou, než ho slepice proměnily v pláň, dvůr. Tvoří se první kaluže, ze střech se voda valí do okapů, kde pod rýnou leží kutchan, do kterého se sbírá voda pro kachny. Objem dávno nestačí, přetéká a voda se valí do kanálu pod ním. Beru si plášťěnku, děsně těžké dědovy galoše a co mi nohy sotva desetiletého klučiny stačí, rozbíhám se ke stodole, která dělí dvůr od zahrady.

Jsem pozadu, se vším... s tříděním fotek už 3,5 roku... tisíce snímků nasypaných z několika různých zařízení v pár složkách bez ladu a skladu, spousta nepovedených, duplicitních. Čím je toho více, tím méně se mi chce s tím něco dělat.. Život je o prioritách.. a tak jedna priorita s dvouměsíčním zpožděním je tady: 1. máj v Děčíně.

1987: Mamince bylo 22, Davídkovi necelých 5 a sestře kousek přes dva roky.

2017: Davidovi se blíží 35, Honzíkovi jsou 3 a kousek a Klárce necelý jeden rok  ;).

PS: člověk by nevěřil, jak extrémně pracné je vyfotit "stejnou" fotku a následně pro mne prakticky nemožné ji sesadit s předlohou...