Jsem hrdý na svého tátu
16. únor 2009 | 17.40 |
Můj táta je člověk, kterému nikdy nikdo nedal nic zadarmo, chlap, který si musel vše zasloužit, vybojovat a sám se naučit.
Dětství neměl zrovna idilické a možná i to ho naučilo se s věcmi prát, povětšinou sám. Na druhou stranu právě toto byl nejspíš i důvod, proč se nám, dětem, zdál táta často mrzutější, zasmušilejší a odtažitější, než bysme si přáli.
Když jsem se narodil, bylo tátovi 19 a bydleli s mojí 17tiletou! maminkou u jejích rodičů. Situace zejména pro něj nelehká a jelikož jsem byl i dědovi a babičce nikdy nenarozeným synem (první vnouče k tomu), neměl táta zrovna ideální podmínky pro vytváření vztahu se svojí rodinou.
Ve svých 22 letech sehnal táta práci a byt v Ostravě, v které se mu (naštěstí) nelíbilo a druhou až ve městě na druhé straně republiky. Z Moráváků se tak stávají Děčíňáci, ale duší jsme doma pořád "tam dole". Zamilovaná, mladá maminka a v brzku rozrůstající se rodinka následuje tátu 270 km od svého rodného domu.
Tátovi je 31 let, když máme krásně zařízený panelákový byt, v kterém je mimo jiné jím pečlivě vyrobený nábytek a spousta doplňků. Ač vyučený instalatér, řemeslo ho nebaví, radši kutí a fušuje tak trochu do všeho. S maminkou podnikají v zelinářství a do doby, než se začnou stavět nákupní domy typu Kaufland apod si nežijeme na tehdejší poměry špatně. Je nás již pět... mám 9ti letou sestru Lucii a přibyl nám bráška Vojtíšek. Ve volném čase se táta s naší občasnou pomocí stará o poměrně složitě dostupnou a rozlehlou zahradu, kde mimo jiné přestavuje kůlnu na nářadí v chatičku se vším všudy.
Bohužel život není často fér a táta o pár let později onemocní, k čemuž se nabalují a vrcholí i problémy v letitém a tehdy tak mladém manželském soužití. Stejně tak jako věčné spory s pubertálním, tvrdohlavým synem, který občas i značně nevhodně bojuje "o své místo na slunci" na domácí pohodě zrovna nepřidají.
Léta přecházejí, já odcházím na vojnu, z které se na krátko vracím domů a za nedlouho se stěhuji se "do svého". Tím se vztahy mezi mnou a tátou do značné míry narovnávají. Avšak ani zdaleka tak idilické to není mezi rodiči a tak se naši rozvádějí. Mamča s Vojtou odchází a v našem bytě zůstává s tátou jen sestra Lucie, která si po čase nachází svého přítele, později snoubence a dnes již i manžela.
Táta zůstává "sám", Je nespokojený ve svém zaměstnání, smutný, otrávený, mrzutý a nevidí svět v jiných, než šedivých a černých barvách. Snažíme se mu pomáhat, ale není to jednoduché, zvláště když pomoc do značné míry svým přístupem i odmítá.
Po čase se naštěstí cosi mění a táta jde opravdu do sebe. Ve 45ti letech se vrací do školních lavic a doplňuje si tak ve zdravotnicko-sociálním kurzu potřebné vzdělání pro nové zaměstnání. Nikdo (až na tátu) pořádně neví, co přesně bude dělat, je trošku tajnůstkářský a sám nejspíš nemá úplně jasno, jelikož se jedná o první a zcela unikátní službu v sociální oblasti, v našem kraji. Ať je to jakkoli, táta se nám mění před očima a jeho oči se po dlouhé době umějí opět usmívat a rty vyslovují víru v lepší zítřky.
Až nedávno... zašel jsem za "tchánem" do práce na kus řeči a on se mne ptá, zda jsem již četl noviny. Odpovídám že ne, zda bych měl... "No, možná že i jo"...
Tati, jsem na Tebe hrdý! Možná,... možná že jednou budeš i Ty na mne. Teď Ti držím pěsti, ať Ti to nejen v zaměstnání (Ty víš nač myslím) šlape a zůstáváš takový, jaký nyní jsi.
Mám Tě rád táto, ale to přeci víš.
Související články
Komentáře
| RE: Jsem hrdý na svého tátu | hospodynka | 16. 02. 2009 - 19:29 |
 RE(2x): Jsem hrdý na svého tátu |
davidhavel | 16. 02. 2009 - 19:38 |
| RE: Jsem hrdý na svého tátu | petr* | 16. 02. 2009 - 23:37 |
| RE: Jsem hrdý na svého tátu | milan* | 17. 02. 2009 - 14:10 |
| RE(2x): Jsem hrdý na svého tátu |
davidhavel | 17. 02. 2009 - 14:34 |
| RE: Jsem hrdý na svého tátu | adio45 | 18. 02. 2009 - 16:57 |
| RE(2x): Jsem hrdý na svého tátu |
davidhavel | 18. 02. 2009 - 17:15 |
| RE: Jsem hrdý na svého tátu | vojtahavel | 19. 02. 2009 - 08:30 |