Svěrák s Uhliřem zpívají "neopouštěj /... Člověk si ale s přibývajícími léty (začínal jsem zde psát před 13 roky!) víc a víc uvědomuje, že čas neskutečně letí. Ruku v ruce s tím stejně tak zrychluje doba a přijde čas, kdy náš čas nebude oné době již stačit (a jednou nebudeme my stačit času).
Většina z nás nemá čas číst, natož psát sáhodlouhé články, někdo nemá čas psát vůbec a tak "pouze" fotí (Instagram), jiný se zkouší vejít se svými sděleními do předem daného počtu znaků (Twitter). Jak jste si mohli všimnout, vyzkoušel jsem obé a jednu z platforem využívám méně sporadicky, než tu druhou, abych ještě koketoval se stavy ve WhatsApp-u (kam se poděla doba e-mailů?), od ktérého se nyní skupinově utíká, protože visionář pronesl,/...
Nemám rád změny a rád se vracím ke kořenům. Možná i proto, že ve svém osobním životě jsem nenašel takový klid, jaký bych si přál a to poněkud paradoxně vůči tomu, že času mám vícero, než kdy dřív, za což jsem upřímně velmi rád. Díky tomu jsem již nějakou dobu koketoval s myšlenkou vrátit se sem, na píše.cz. Do ospalého světa blogů s leskem zapadaným prachem, do místa klidných vod a mírných vánků, nekonfliktní zaprášené knihovny, kde každý má svůj kout, který když se druhému nelíbí, tak prostě popojde bez řečí dál a usedne s jinou knihou v ruce do jiného křesla. Vrátím se zpět ke kořenům své virtuální socializace.
V červnu loňského roku mi ve věku 57 let zemřel táta. Pouhého 3/4 roku poté, co začal bojovat s jednou ze zhoubných metel lidstva. Jedna z "cenností" co po tátovi zůstala jsou letité záznamy v kalendářich a proto jsem tátovi založil vzpomínkový účet /... ale není to ta forma, co bych si představoval. Navíc, doposavaď nebyla upřímná chuť se v těch záznamech, stejně jako ve fotkách a dokumentech přehrabovat a kdo ví, zda kdy bude.
Z majetku faktického, hmotného, zhodnotitelného, po tátovi zůstala malá zahrádka v bezprostřední blízkosti železniční tratě, na kterou v roce 2011 umístil předváděcí mobilhaim, který si pořídil poté, co prodal byt v paneláku, ve kterém zůstal po rozvodu a odchodu zletilé dcery zcela sám.
V tomto mobilním domě žil táta 9 let a leccos předělal, přistavěl, změnil k obrazu svému, odpovídajícímu nikoli jeho obdivuhodným schopnostem, ale jeho skromným možnostem finančním, později navíc nedostatečným fyzickým. Většinu času z této doby jsme se s tátou nevídali, jelikož naše vztahy nebyly nikdy moc dobré. Poslední rok tátova života byl zářnou výjimkou, bohužel zároveň i nutností s nedovratitelným koncem.
Snažil jsem se tátu přesvědčit, ať zahradu prodá, sehnal jsem mu dobrého realiťáka na ocenění, který by pomohl i s prodejem a to bez nároků na odměnu. Bohužel tržní hodnota zahrady i s mobilhaimem odpovídá vzhledem ke "stáří", resp. faktickému stavu, umístění atp. sotva polovině toho, co táta proinvestoval. Zřejmě i proto prodat a naplnit moji vizi jeho klidného dožití v bytě s "all inclusive", odmítl. Říkal, že do paneláku, králíkárny se nevrátí. To, že žil "v přírodě" v podmínkách, které by byly pro většinu z nás zcela neakceptovatelné, mu dávalo zřejmě víc, než zdánlivě nabízí život v bytě. Nebo se mu už prostě nechtělo stěhovat..
Táta zemřel 3. června 2020. Přesně rok poté, co mi psal, že mu bylo několik týdnů neskutečně zle, ale že už se to hodně zlepšilo a bude zase dobře.
Zahradu bylo nutné udržet v prodeji schopném stavu, z mobilhaimu vyklidit stohy dokladů za celý tátův život, kdy nikdy nic nevyhodil, vyházet desítky cetek, které měly smysl pouze pro tátu, kilogramy odpadu, který smysl snad ani nikdy neměl atp. Téměř celé to padlo na bedra mě, nejstaršímu z jeho 3 dětí. Nebylo to jednoduché, jezdit "k tátovi" a vědět, že se tam již nikdy neukáže, ale cítit jeho přítomnost v každém jednom centimetru čtverečním i krychlovém.
Táta byl perfekcionalista, stětožoval si, že mu nikdo s ničím nepomůže, ale zároveň si nejradši dělal vše sám, svým tempem a "dokonale". Nářadí mi nikdy nechtěl půjčovat, tvrdil, že mu ho zničím, místo aby mě s ním naučil pracovat a pak se divil, že k manuální práci ani k němu nemám zrovna kladný vztah. Opakovaně jsem slýchal ne zle myšlené, ale přesto ubližující konstatování, jak mám obě ruce volšové, oči z krávy a na nic ať radši nesahám, že na co sáhnu, to zkurvím. Nyní bylo třeba vyřešit zatékání střechou, na které již nestačil, propadající se podlaha verandy, po které chodil jak v minovém poli, netěsná vodárna, kvůli které se radši tahal s pitnou vodou v PETlahvích...
Dělal jsem co jsem mohl, do úspěšného konce jsem však doposud nedotáhl nic. Nedělá se lehce, když podvědomě tušíte nesouhlas jednoho ze sourozenců s čímkoli hýbat a pochopitelnou neochotu všech investovat do něčeho, co nikomu neříká pane. Snažil jsem se tak s občasnou výpomocí bratra alespoň minimalizovat škody a za minimální náklady zahradu "s chatou" provozovat.
Co čert nechtěl, dopadlo to tak, že jsem si uvědomil, že mám toto místo rád, i když dnů, kdy jsem ho chtěl "podpálit", protože "past vedle /... bylo a ještě určitě bude nemálo. Utíkám sem z bytu, ve kterém jsem sám podstatně častěji, než bych si přál (paralela), učím se věci, které jsem měl a mohl již dávno umět, konečně někde jsem svým pánem a čas plyne tak nějak jinak.
Tento týden jsme měli notářské řízení o dědictví. Díky bratrově velkorysosti a sestřině pracně vydiskutované schopnosti kompromisu, jsem svojí 1/3 dědictví přeměnil spolu s podstatnou částí rodinných úspor za prakticky nezasíťovaný pozemek o výměře 404 m2 na kterém stojí deset let starý, špatně zateplený, částečně plesnivý mobilhaim do kterého zatéká, spolu s kůlnou plnou kdo ví čeho, verandou, u které není jisté, zda by nebylo lepší ji zbořit a postavit novou než ji opravovat, a pergolou na nevhodném místě. A to se vyplatí! :) Jenže když to máš někde rád, racionální uvažování je v koncích.
Doufám, že nezkopíruji tátův osud, byť se mi zdá, že ať dělám co dělám, osud mě nesmiřitelně vede svými výhybkami ke stejným kolejím. Rád bych alespoň udržel, když už né zvelebil a zhodnotil "tátův odkaz" a v souladu se záhlavím tohoto blogu, které mi před lety nabídl a upravil sám náš admin, bych si rád utvořil svůj "OSTROV (ne)SVOBODY".
#BungalovUkoleji