V pátek mne na mém starém čísle, které již pár let provozují moji tchánovci, sháněl jakýsi Luky a Káťa. S výjimkou zaměstnání nemám kolem sebe moc lidí, kteří by byli mladší než já a nechali si říkat - sami sebe označovali - takto pubertálně. S lidmi z práce se až na výjimky nestýkám a tak nemají důvod mne jinde než na pracovišti shánět. Bylo dost večer (20 hodin pryč), nedokázal jsem si tato zkomolená jména s nikým spojit, na tlumočené zprávy, kterých přišlo 30 s dotazem, jestli nejdu na pivo, jsem nereagoval. Docela jsem čekal, zda mne žena nezačne podezřívat z nějakých milostných pletek. Situaci začal řešit můj tchán, který dotyčným napsal, že toto číslo dávno nemám a že moje aktuální číslo nikomu dávat nebude.
Druhý den jsem se dozvěděl, že z komunikace tchána s Lukym vyplynulo, že jde o spolužáka ze střední a tudíž mi svitlo, že ona záhadná Káťa musí být moje/jeho/moje/jeho někdejší partnerka. Káťa prý dokonce kontaktovala i moji ženu kolem půl desáté večer přes FB, kdy jako spořádaný otec od rodiny jsem již naslouchal spokojenému odfukování našeho syna a sám si prděl pod peřinu.
Nevím jak to říct kulantně, ale... přestože s Lukášem byla vždy legrace a do Katky jsem byl kdysi fakt blázen (a ona se mnou právě proto zametala jak se jí to zrovna hodilo), některé vzpomínky na svoji minulost (a střední školu zejména) v sobě nemám zájem vyvolávat. Lidi, kteří pro mne byli před 15 lety z nejdůležitějších, nemám potřebu po tolika letech vidět. Krom oněch střípků z minulosti, které dávno odvál čas, nemáme dlouhé roky vůbec nic společného a do mé současnosti tak vůbec nepatří.
Mám v sobě sice trochu výčitky svědomí, že jsem se dosud zpětně neozval, ale nemám to ani do budoucna v plánu. Nenapadá mne o čem a hlavně proč bychom si spolu měli povídat. Mám své radosti a svá trápení, která nechci sdílet na počkání a minulost patří na smetiště dějin.
Trochu jiná je situace, která mne mrzí podstatně víc, že kdysi dlouhá léta nejlepší kamarád mi zmizel z dohledu po úmrtí jeho maminky a když jsem ho po letech téměř vytouženě potkal v jednom nákupním centru, krom pozdravu jsem se nezmohl na nic jiného a spěchal dál. Zrovna jemu, jemu bych toho chtěl tolik říct a na tolik věcí se ho zeptat... ale chápu, že přes úsměv a pozdrav který mi na oplátku věnoval, on může mít v sobě po tolika letech vůči mně stejný pocit, jaký v sobě mám já k "Lukymu a Káťa".
PS: nesnáším zkomoleniny jmen a nechápu, jak si ve 30 letech může někdo říkat Luky a Káťa. Přijde mi to stejně trapné, jako kdybych se začal (opět) podepisovat "Dave!" .. jako když mi bylo 18 (a méně).
2xPS: zamrzelo mne, že jedna ze zpráv zněla "Už se nebavíš se starými známými? Asi jiná honorace, co?"... zrovna já, Je vidět, jak málo mne tito lidé znají a už proto se (uraženě? ješitně?) neozvu.
3xPS: když už jsme se (téměř) všichni vzdali toho luxusu - být nedostupní pro jiné - znamená to snad automaticky muset reagovat na každý podnět? Ne ne ne, k tomuhle se nenechám dotlačit...