Náš vztah byl vždy poměrně složitý. Věkový rozdíl dva a půl roku a opačná pohlaví, zcela rozdílný způsob myšlení, prožívání a sdílení zážitků a nakonec i priorit. Přesto byly chvíle, kdy jsme byli rádi, že se máme, nemuseli jsme si to říkat, prostě to tak bylo. Nicméně jedinou naší skutečnou spojnicí byla zřejmě pouze naše maminka. Už když ležela v nemocnici, nebylo to mezi námi jednoduché, snažil jsem se to přičítat stresu, který jsme prožívali, ale moje racionální já mi říkalo, že to už lepší nebude. A také že ne. Místo toho, aby nás mamčina smrt coby sourozence ztmelila, následovala série nedorozumění zapříčinéná mojí tvrdohlavostí, sestřiným popíráním pravdy a následným nepochopením mých nešikovně formulovaných výroků zde na blogu. Ani narození Jeníka náš vztah nezachránilo.

Pro sestru jsem zřejmě méně než obtížný hmyz

Před rokem jsem "slavil" 32 let. Před "záplavou gratulací" jsem utekl navštívit své rodiště, abych zjistil, že se mi krom historického centra, kde "to" na mne dýchlo, vlastně vůbec nelíbí. Třebíč utopili ve změnit paneláků jako mnohá jiná města, hal obchodních domů, úložišť a překladišť. Chtěl jsem zajít do místní nemocnice a vyhledat porodnici, abych viděl, kde přesně jsem se vyskytl, ale jednak kvůli pohodlí pro malého synka, druhak pro nevalné počasí a do třetice kvůli myšlence, že u nás v Děčíně se porodnice stěhovala také nejednou, jsem se na to vyprdl, pro tenkrát... 

 VI. ročník byl ve znamení železnice a skal.