Již pár let "trpím" poměrně velmi nekvalitním spánkem. Záměrně něříkám nespavostí, usnout při nečinnosti během pár chvil nemám problém a spal bych naopak bez problémů od soumraku do úsvitu, což zejména po posunu času je velmi nepraktické. Každopádně se v noci velmi často budím, klidně i několikrát za hodinu. Neumím spát na zádech (kromě případů, kdy jsem ožralý jako čuně) a z boku na bok se neotočím aniž bych se neprobral. Mimo to se budím velmi často proto, že mám v sobě jakési zabudované hodiny, které pořád odpočítávají. Je jedno co přesně, ale odpočítávají - pořád - kolik hodin mohu ještě spát než budu muset vstávat, je tak "otázka" více než častá a typická. Tento stav neodstranily ani prášky na spaní (které jsem do nedávna nikdy nebral), jen ho mírně potlačily, ale o tom jsem psát dnes nechtěl. Psát jsem chtěl o snu, snu o mamince... sny všeobecně mne budí velmi často, nezdají se mi totiž většinou moc hezké, o tom jsem psal myslím zde.
Po tom, co před 15 lety trag/..., (mimochodem, viz. dovětek v odkazovaném článku - ani zdánlivě jsem netušil, jak brzy bude naplněn, naštěstí...) prosil jsem je, ať za mnou ve snech nechodí a opravdu na dlouhou dobu přestali. Když už přišli, byly to sny veselé a za ty jsem byl naopak rád, ačkoli celý další den byl poznamenaný myšlenkami na lidi, které jsem /... Po tom, co nám zemřela maminka, nechtěl jsem ji od sebe takto odstrkovat, přeci jen jsem o 15 let starší, zkušenější, doufejme že i moudřejší a tak nějak naivně jsem si myslel, že i méně zranitelný...
Neutuchající podpora mé ženy a víra ve vlastní vnitří sílu mi vydržela u mámina lůžka, kam jsme tři týdny docházeli a zatímco se maminka pohybovala stále na šikmější hraně, blíže smrti než nám známému životu, já nebrečel. Cosi mi pomohlo vcelku chladně zařídit pohřeb, zvládl jsem sepsat smuteční řeč, kterou jsem zde zveřejnil a opravdu ji dokázal přečíst na mámině rozloučení, čímž jsem si získal uznání od kde koho... (ne, že by na tom záleželo, bylo mi ctí !) - záměrně píši rozloučení, ve smutečních síních se z mého pohledu dělá rozloučení, k pohřbu patří smuteční průvod, farář, kostel a hrob..
Vnitřní síla mi dovolila vyzvednout máminu urnu a dva dny ji mít "vystavenou" v obýváku a pálit u ní svíce. Zejména podpora mého bratra a máminých sester mi dovolila navzdory nepochopení i velmi blízkých osob, splnit mámino posledí přání. Energie, která mne do té doby poháněla však zcela zmizela ve chvíli, kdy jsme spolu s bratrem zažili pravá duševní muka a totální schyzofrenní stav cestou z letošních "Dušiček". Nahlas jsem v autě křičel, ať nás maminka nechá dál žít své životy, že budu moc rád, když z povzdálí na nás bude dávat pozor a dohlížet, ale ať se nás již nedrží, ať my i ona můžeme jít tam, kam musíme... bratr to pak s nadsázkou komentoval slovy z Bobulí "radši si to poseru podle svýho, než podle rad jiných"... i on částečně podělil mámin smysl pro humor.
To co jsme si zažili se popsat nedá, vyprávěl jsem to doma své ženě a měl jsem pocit, že nás má za blázny, každopádně posledích 70 km jsem auto spíš tlačil očima než abych řidil, coby "třicetiletý chlap s patnáctiletou praxí".
Ten večer jsem maminku prosil o odpuštění toho, že jsem nedokázal udržet naši rodinu pohromadě, tak jak mi kladla na srdce, "až tu nebude", ale že jinak jsem udělal vše maximálně fér jak jen to bylo možné, že jsem pomohl a pomáhám kde to jde (a kde o to někdo stojí), že její poslední přání jsem spnil v maximální možné míře, když mi to místo rozptylu nestihla ukázat a prosil jsem ji také o to, ať za mnou do snů nechodí, že to nezvládnu... :(
Dnešní noci mi bylo (snad) odpuštěno... zdálo se mi, že jsme v Děčíně, na tzv. pěší zóně, na autobusové zastávce nedaleko kostela, v místech, kde se každoročně staví Betlém, v místě, kde maminka kdysi prodávala zeleninu a nyní je tam výrobna pralinek. Byl advent... byl jsem tam já, naproti mně stála mamča, v pomyslném kruhu byl i náš otec, myslím, ale nejsem si jist, že tam byli i sestra s bratrem. Mamka se na mne smála, bylo tak krásné vidět ji po tolika týdnech se zase smát :) ! Byla veselá, vyzařovala z ní ta její téměř neskrotná energie a kolem nás všech bylo to pouto, kterým byla vždy ona, pouto, které nás, zdá se jediné, drželo vždy pohromadě. Usmívala se na mne a cosi mi barvitě, tak jak to uměla jen ona, vyprávěla. Slova se nepamatuji, ostatně myslím, že nebyla ani důležitá. Bylo jí dobře, bylo dobře mně, bylo příjemně nám všem, nikdo neřešil nic špatného či zlého, jen jsem tam tak v klidu, spolu, byli.
Smála se na mne a svým úsměvem mne hladila po srci. Téměř jsem cítil pohlazení ve vlasech, které mi uštědřovala svým typickým trhavým způsobem, při kterém jsem se musel vždy mírně sklonit a ona přizvednout na špičky a v překladu to znamenalo cosi jako "Ty jsi mi teda vyrostl "klacku" :), a vždyť víš, jak moc Tě mám ráda..."
Poslední máminy narozeniny... 48 :( ...a přesně po půl roc/...... jak je ten život krutě pomíjivý :((
Brečel jsem ve snu, nebo ze sna? Štěstím nebo steskem? Hrozně moc jsem začal brečet, a ani nevím, jestli jsem se vlastně vzbudil...
Přestože vím, že místo děje snu a počet zúčastněných osob bylo určeno fotografií z článku "Bylo nás pět" (= čtyři nesou rakev, říkali jsme na základce), doba děje faktem, že jsem včera četl, kdy se budou konat adventní trhy a celkově byl sen vyprovokován faktem, že jsem včera viděl fotky z poslední akce, kde mamča byla fakticky s náma a na těch fotkách se tak často směje, což vše bylo umocněno i přehráním videa, k čemuž jsem do včerejška nenašel odvahu a mohl jsem tak po dlouhé době slyšet její hlas, chci věřit tomu, že ten sen měl znamenat, že maminka našla svůj klid a že mi odpouští... odpouští mi to, že jsme se se sestrou odcizili tolik, jako snad nikdy v životě, odpouští mi to, že jsem tu novou práci vzdal, odpouští mi to, že jejího druha považuji za sobeckého parchanta, který si osvojil věci, na které nemá žádný nárok a kdo ví co všechno...
Děkuji za návštěvu maminko!, a budu se těšit, až se spolu budeme zase smát :) Moc nám chybíš, ale to víš....
Tentokrát pro Heligóna :)