Vlastně to měl být další komentář pro &quo/..., ale pak jsem si uvědomil, že na dané téma jsem chtěl již dlouho napsat zamyšlení. Tudíž 2v1:
Včera ráno jsem přemýšlel o tom, jak koukám na svět kolem sebe, zejména ve chvílích, kdy jsem sám, nebo na poklidném výletě v přírodě. Vzpomněl jsem si na maminku, na výletech koukávala často tak nějak "zasněně, až nepřítomně", ale to bylo jen klamné zdání! Ona si totiž ten pohled užívala :). Užívala si to místo, tu atmosféru a ryla si je do paměti, tu jedinečnost okamžiku, jeho prchlivost a krásu.
Dělám vlastně to samé, akorát tomu říkám "dívat se přes foťák".
Nejde to pořád, ale když jsem v pohodě, nebo zoufale chci být v pohodě, snažím se o to. Svět je pak mnohem zajímavější, i když ne vždy krásnější.
Došlo mi, že "přes foťák" se většina lidí umí dívat až poté, co v životě nenávratně ztratí někoho blízkého, někoho moc důležitého. Až pak si většina lidí umí uvědomit to "kruté kouzlo pomíjivosti" a žít daným okamžikem.
Maminka přišla o oba rodiče ve 33 letech, já o maminku v čerstvých 31.. Možná jsem se tak naučil na svět koukat "přes foťák" dříve než ona, otázkou je, až to jednou bude někdo moci sečíst, kdo se bude na svět kolem koukat "přes foťák" déle.