Davidhavel | Proč jste zvonili klíčema?

Když proběhla tzv. sametová revoluce, bylo mi něco málo přes sedm let... pro hlavičku prvňáčka bylo těžké pochopit, proč se přes noc ze soudružky vychovatelky a soudružky učitelky stala z ničeho nic paní a za dosavadní oslovení jsme byli přísně pokárání, případně na nás byl vržen vražedný pohled a dotyčný byl coby vyvrhel z kolektivu vyčleněn.

Nedlouho poté nám zrušili pionýra, v mém případě jiskřičky, ze zdi zmizel obraz přívětivě vyhlížejícího prezidenta a spolužáci se mi začali posmívat okřídlenou větou "Havel na hrad", ti originálnější si mě dobírali za to, že mám "strejdu" na hradě, tak proč nejsem taky v Praze. Změnilo se mi tak vlastně vše k horšímu...

Jedinou pozitivní změnu jsem viděl o rok později, kdy se z našeho milého třídního pana učitele Šubrta stal ředitel a na naší škole přestala působit přísná paní ředitelka Peremská, která mě donutila v kleče ji odprosit za to, že jsem si způsobil na branný den úraz.

Další změnou bylo, že před jedinou prodejnou potravin našeho poměrně velkého sídliště přibyl měřič "bordelu ve vzduchu" jak říkával táta. Málokdy byl den, kdy na něm nebyly hrozivě vyhlížející číslice, které jsem neuměl přečíst, za to dnů, kdy na měřák nebylo ze vzdálenosti menší než pár metrů vidět, těch bylo nepočítaně. Na autobus jsme tak chodívali celou zimu s šálou nikoli kolem krku, ale přes nos a ústa a autobusy jezdívaly se žlutými praporkami značící, že ti starší a bohatší by měli nechat svá auta doma. Větrat se doma ani ve škole nesmělo a za to vše jsme jednou za rok jeli na deset dní do školy v přírodě, zpravidla kamsi na Šumavu.

Časem ona smrdutá mlha ubývala, autobusy jezdily bez vlaječek a také podražily. Na ulicích přibyla nová auta, naši našetřili na Š100L a já záviděl ostatním Favority. Černobílou televizi téměř každý nahradil barevnou s dálkovým ovládáním, pár jedinců mělo doma i video a pár kazet s jednohlasým dabingem.

Zdálo se, že je vše tak nějak barevnější a lidé jsou bohatší, nicméně po opadnutí euforie, z které probudil většinu lidí tehdejší ministr financí, současný prezident Václav Klaus, větou o utahování opasků, se obličeje lidí opět zasmušily. Táta byl poprvé bez práce, maminky jídelnu a kantýnu v Prioru také zavírali...

Táta se rozhodl coby vyučený instalatér podnikat v oboru a mamča šla prodávat jinam a jiný sortiment. To ani ono nebylo ono a tak se zaměstnání s pauzami v období bez zaměstnání často střídala. Živě si pamatuji doby, kdy jsme doma ve vypnuté ledničce měli místo "kdysi" používaného vynikajícího pravého másla pouze hnusnou Ramu a kelímek hořčice.

V roce 1996 (+ -) rodiče vrátili klepeta zaměstnavatelům a začali podnikat společně. Koupili rozkládací stánek a den co den ho nakládali na zhnilou Š 105L a stavěli tam, kde se v Děčíně říká "Na průtahu". Nakupovali zeleninu v dnes již neexistujícím velkoskladu na Starém městě a prodávali o pár korun dráž. V létě, zimě, ve vedru, v dešti i v mrazech. Celkem rasovina, navíc zmrzlé zeleniny moc neprodáte... Lidé nás tam ale měli rádi a když nic, tak si chodili alespoň popovídat a donesli něco na zahřátí. Ze mě se tou dobou tak nedobrovolně stal Vojtův adoptivní otec a možná i proto máme spolu doteď, navzdory Vojtově pubertě tak dobrý vztah. Mamča dokonce říkává, že nejsme bratři s dvanáctiletým rozdílem, ale dvojčata :-D.. těžko říct, zda je to lichotka pro Vojtu a nebo mám já máslo na hlavě :)

Po čase jsme se měli "tak dobře", že jsme si všichni mohli dovolit šusťákové soupravy a né jen věci z bazaru, kterým se nově začalo říkat "second-hand". Vysloužilou Škodovku nahradil smrdutý Wartburg ve verzi kombi, což jsem nesl ještě hůř než bráchu na krku. Stará jízdní kola Pionýr, tzv. skládačka a Favorit složený z několika kusů nahradily nová kola horská. Doma konečně přibyla také barevná televize, nicméně pro nás pro děti byla do pokojíku přemístěna původní černobílá z obýváku, takže tak trošku danajský dar.. Táta si koupil k narozeninám hi-fi věž a v obýváku přibylo i u nás video...

V Děčíně se postavil Kaufland, což byl konec našeho podnikání a aniž by to maminka tušila, tak o dva roky později její nové působiště. Do té doby ještě naši společně pracovali v potravinách Kredital na Masarykově náměstí přezdívaných "Žloutenka", kde jsem i já brigádničil. Kaufland časem převálcoval i tyto potraviny, mamča v něm nastoupila a táta střídavě dělal v kravíně, než ho taky zavřeli, údržbáře v nemocnici, vazače v kovohutích, montéra v Hoku a pak léta v domově důchodců. Nyní je zase bez práce... táhne mu na padesát, maturitu nemá, shání intenzivně, ale zatím marně... hodně rychle se blíží k finančnímu i psychickému dnu...

Ačkoli s tátou nemáme jednoduchý vztah, máme se rádi a tak se mu snažím pomáhat. Bohužel nemůžu jinak než psych. podporou. Je za to rád, dokonce to i přiznal a řekl, že jsem jeden z mála, kdo za ním stojí.

Jelikož ani já zatím nemám jistotu v tom, co bude od 1. 1. 2010, proběhlo mezi námi pár debat na téma co teď a co hlavně dál... je to hnusná doba, říká táta. Nedalo mi to a zeptal jsem se ho "a proč jste teda cinkali těma klíčema? Pokud já vím, dřív člověk pracovat musel a práci tudíž měl každý, existenční problémy tak nemělo tolik lidí co dnes, ne?"

Táta se jen smutně podíval, v očích se mu zaleskly ten večer už po několikáté slzy a odpověděl "já cinkal za lepší ovzduší...."

PS: revoluce byla prý sametová kvůli mírnému zásahu tehdejší VB vůči revolucionářům. Možná, že v tehdejším socialistickém měřítku byl zásah sametový, ale každopádně mi přijde, že většina lidí nahradila pouze dočasně noviny na wc za toaletní papír, který se postupně začíná měnit na čím dál drsnější "šmirgl".

2x PS: přijde mi smutné a nesprávné, že "Den za svobodu a demokracii" se slaví ve velkém nejrůznějšími akcemi, avšak "Den založení samostaného Československa", který nadevše ostatní byl zároveň vítězstvím a oslavou svobody, je popelkou mezi všemi ostatními státními svátky.

Závěrečná pozn. autora: článek je vzpomínkou na končící komunistické období a léta porevuluční očima človíčka narozeného v roce 1982, stejně tak jako pouhým konstatováním současných těžkostí, nikoli obhajobou komunismu, jehož ideu shledávám za krásnou, ale nereálnou. Zároveň nezbývá než dodat, že to, co člověk má "odjakživa" bere za samozřejmé a tak nějak si toho (ne)váží, protože jen zprostředkovaně ví, jaké to bylo dřív...